Povídky

Pootevře ústa. Líbám, ale je to jiné než obyčejně. Rozpaluje ho to, uvědomuje si, co to s ním dělá. Zaslechne svůj sten. Do mozku mu pomalu dochází událostí celého dne. Wapashi! Odtrhne se od něj. Dívá se do černých očí vysokého muže. Je zmatený. Jeho první polibek od muže. Neví ani co říct. Stáhne pokrývku, posadí se.

„Jsi to ty? Chyběl jsi mi,“ bleptá s úsilím. Neví, kdo to je. Zda halucinace, člověk nebo jeho vrah. „Ty mně taky.“ „Bude dobře, že? Už se nemusím bát.“ „Ne, nemusíš.“ Ruka ho pohladí, potom někdo zvedne jeho tělo. „Wapashi, pomůžeš mi?“ šeptá Gordon. Je šťastný, i když ví, že zemře. Možná právě proto ho vidí. „Když si to budeš moc přát.“ Postava se laskavě usměje, ale oči žhnou nesmiřitelnou krutostí.

Muž si pohrával se dvěma kusy dřeva, které se s trochou fantazie mohly podobat mečům. Poklekl vedle mladíka, zajel mu rukou do vlasů, nedokázal odolat, políbil něžně lákavá ústa. Meč i cvičná dřeva padly na zem, Kirem se dobýval pod volnou tuniku. Nire mu oplácel stejně. Přitáhl chlapce k sobě, sevřel pevné, štíhlé tělo, vstal. Došel k posteli, položil chlapce, odpoutal se od jeho rtů. Pomalu líbal krk a hrudník, prohlížel si každou jizvu. Znal je všechny, stále mu pohled na pozůstatky mučení působil fyzickou bolest.

„Pane, pane, počkejte.“ Otočil se za hlasem. „Pane, prosím, vezmi mne s sebou. Budu plnit všechny tvé rozkazy, přísahám.“ Mladíček, sotva dvacetiletý, tělo pevné, samý sval a šlacha. Vzpomenul si, kovářův syn. Jak se k němu otec chová, věděli v ležení všichni. Oči chlapci hořely očekáváním. „Jedu daleko, sám nevím, co mne čeká…“ „Pane, prosím, udělám cokoliv.“

„Dan ho miluje, oba dva jsou mí jediní přátelé, chci záruky, Jacku, že se tomu klukovi nic nestane. Umím se mstít. Celá ta vaše akce vyletí do vzduchu, nedělám si srandu.“ Jeho tvář byla najednou tvrdá, temná. „Chceš záruku na něco, co nikdo nevyzkoušel.“ „Pak to ani náhodou nebudete dávat Martinovi!“ „O tom ty…“ „Nediskutuju, já ti to oznamuju. Martina vynech!“

Otevřu oči. Nade mnou je obloha. Posadím se, přede mnou se rozprostírá otevřený oceán. Co se to děje? Postavím se a porozhlédnu. Jsem na pustém ostrově. Malé místo v oceánu, bez flory a fauny. Jak jsem se sem dostal? promítne mi hlavou. Prohlídnu si tělo. Nikde žádné známky po poutech ani odřeniny. Nepřekvapuje mě, že jsem nahatý. Šel jsem spát na Adama. Na chalupě a usnul jsem vedle…

Podivné zavrzání vzbudilo jeho pozornost. Znal zvuky domu dokonale, tenhle byl nezvyklý. Vstal a tiše prošel pokoji ke schodišti v hale. V hale stál hubený kluk v teplákovce a mobilem si místnost fotil. Uvědomil si, že nezamkl hlavní dveře. Dělávala to vždy matka, když už byla nemocná, tak mu to alespoň každý večer připomínala, aby nezapomněl zamknout. Po její smrti na to zapomínal, nebo to byl možná i trochu poslední vzdor – nebudu dělat to, co jsi chtěla… „Přejete si něco?“

„Nech mě být,“ zařve. „Co se děje?“ nechápu. „To se za mě stydíš? Heteráci se drží pořád za ruce a nikomu to nevadí.“ „Zlato, šlo o děti a navíc slušně požádal. Tak to prosím neřeš,“ snažím se ho uklidnit. Chytne mě za ruku a pokračujeme dál. V hlavě se mi rozsvítí červené světlo, které ignoruji.

Tušil jsem, že ho přitahuji. Často se naše pohledy setkaly. Jen jsem nechápal, proč po mně kouká, když má doma manželku a děti. Je to hezký chlap. Svalnatá postava a na hrudi má vytetovaného orla, který se snáší na kořist. Vím to, protože se vídáme ve sprše po směně. Závidím jeho ženě, že si s jeho krásným údem může hrát. Často na něj doma myslím. Na to jak se myje, pomalu umývá své tělo a zvlášť svůj ocas. Chci, aby věděl, že se dívám. Sprchuji se vedle něj a kochám se.

Rukama šátral kolem sebe, konečně nahmatal kmen stromu. Nebyla to úplně úleva, alespoň trochu přestal tápat. Vůbec to tu nepoznal, nevěděl, kde je ani kam jde. Jen, že musí jít. Znovu se dal do pohybu, ztuhl, neslyšel, vůbec nic neslyšel. Došlápl do listí, věděl to, cítil jeho pohyb pod nohama, žádný zvuk. Zíral do neproniknutelné tmy, obklopen absolutním tichem. Náhle byl něčím sražen, nebo spíš někým. Byl natlačený na strom před sebou. Cítil váhu těla, byl o dost větší než on, objal ho pevně rukou kolem pasu, druhou mu sevřel krk. Ticho zmizelo.

Otočil se ke kruhovým stěnám, pokrytým změtí na první pohled nesourodých znaků. Byly to egyptské hieroglyfy, hebrejská abeceda, možná i klínové písmo, japonské, čínské, písmo všech kultur, národů. Promíchány, bez zjevné logiky. Arcan tu strávil roky života, velkou část dětství, aby pochopil a dokázal ovládnout, co mělo být skryto.

„Jane, otevři, okamžitě otevři!“ Samuel bušil do dveří, rozvzteklený, zpocený v obličeji. Ticho mu bylo odpovědí. „Vyražte to!“ Rozkázal dvěma mužům stojícím mu za zády. Bez otálení provedli rozkaz. Odstrčil je a vběhl dovnitř. Jako rozzuřený pes supěl, rozhraboval knihovnu, povalil stůl. Všechno se za chvíli válelo vprostřed pokoje.

Jakmile osaměl, spěchal i on pryč. Zarazil se při pohledu na drobné červené kapky na okraji umyvadla. Nikoho jiného by to nenapadlo, on to už ale jednou zažil. Naklonil se nad koš, spatřil zkrvavený kapesníček a obal od náplasti. Nemusí to nic znamenat, ale vzpomínka na sestru mu nešla z hlavy. Rychle vykoukl na chodbu, podle delších hnědých vlasů hned poznal, o koho jde. Honza? Ten milej kluk?