Povídky

Když se opřel lokty o stůl a pohrával si s šálkem, nebyl už jeho pohled tak ustrašený jako předtím. Spíš naopak, byl ďábelský. I když mu též lehce zčervenaly tváře a lehce se kousal nervozitou do rtu, byl jeho pohled pevný a rozhodný. Když viděl, že se nemám k odpovědi, napil se své kávy a nepouštěl mě při tom z očí.

Odvrátil se od portrétu, s bolestnou vzpomínkou došel k oknu. Ruch večera a přicházející noci ho nelákal. Měl pár známostí, letmých a na konci vždy bolestných. Uzavřel se do sebe, soustředil veškerou svou energii na práci. Znásobil svůj majetek, těšil se z drobností, ale nic už nečekal. Bílá záře krátce protnula tmu, sáhl po komunikátoru. „Co se děje, Vintne?“ „Neznámé plavidlo skočilo, ale v závěsu stáhlo ještě jedno. Zřítila se.“

S těmi slovy zvedl peřinu, odkryl svoji nahotu a já uviděl tu krásu, po které jsem tak dlouho toužil. Jeho velký, silný úd trčel do prostoru jako betonový stožár z hustého houští. Jeho tělo i přes prodělané problémy bylo stále celkem zachovalé a dávalo najevo, že až přijde čas, bude opět ve formě jako dřív. „Vidíš, co jsi způsobil? Pomůžeš mi s tím? Prosím."

Překvapeně zamrkal na kluka, kterýho měl před sebou. Tak to byl dobrej fór – jeho ex tu před ním stál jak špatně vyřezaný svatý někde u polní cesty, evidentně po tom, co zas dostal košem od nějaké své další známosti, a asi čekal, že si navzájem padnou do náručí – všechno zlé pak bude zažehnáno a svět bude stejný jako dřív. No ještě to tak, to by mu chybělo ke štěstí!

Lukáš měl sklopené oči, protože se momentálně naplno zaměstnával tím, že v iPodu vyhledával svou oblíbenou písničku. Sakra, taky bych si to tu mohl trochu promazat! Když na chvilku zvedl pohled od displeje, aby se ujistil, že je cesta před ním pořád volná, projel jím jako blesk šíleně zvláštní pocit takového… podivného bezčasí. Promíchání realit. Na chviličku měl neuvěřitelně silný dojem, že je mu zase osm… a zároveň třináct… a zároveň šestnáct… Majo…? To není ani možný… Tak přece… „Majo?!“ hlesl Lukáš a přes tu hudbu, co mu stále zněla do uší, si ani nebyl jistý, jestli to řekl nahlas.

Hynkův poslední rok byl něco jako rafinovaná potměšilost toho boha, co v něj moc nevěřil, ať už to byl kterýkoliv. Nejdřív ten obskurní pohřeb s věncem od prezidenta a komicky smutným ministrem kultury. Hynek celou dobu viděl před sebou trenky starého básníka a podezíral ho z toho, že tu někde poletuje, strašně se řehtá a mává mu s nimi před očima. Jednu chvíli měl pocit, že i cítí toho Sauvage. Výhodou bylo, že nebulel a smuteční projev, kterého se chtě nechtě musel jako jeho oficiální životopisec ujmout, zvládl důstojně bez trapného štkaní.

„Posral? Cos posral?“ udivil jsem se tomu, co řekl. Nedokázal jsem pak jen tak ležet. Rozsvítil jsem hned lampičku na nočním stolku, otočil se k němu a opřel se o loket. Daniel si pažemi zakrýval obličej a prsty si zajížděl do vlasů. Když jsem slyšel tiché zakňourání, došlo mi to. Plakal…

Ale teď, teď už to měl za sebou. S ulehčením šel otevřít okno, sedl si na parapet a díval se do dáli k přístavu. Všechno, co ho tížilo, najednou vylétlo vzhůru k nebi a do pokoje se po dopoledním dešti opřely paprsky jarního slunce. Nastavil jim tvář a usmál se. Tam někde v dálce na modré hladině na něj čekalo jeho tisíc lodí. Vítr mu čechral vlasy a jemu bylo krásně.

Jenom někdo, jako právě tenhle starý beatník, mohl mít na sobě trenky v barvách americké vlajky, vonící Sauvagem od Diora.

Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.

Nenáviděl všechny ty oficiality, kterých se musel účastnit. Jediné co mu je pomáhalo přežít, byl neznámý voják, jehož černé oči vždy našel. Díval se na něho a Tiron pod tím pohledem hořel, každý kousek jeho těla reagoval na hořící pohled, kterým ho provázel. I dnes tam byl. Princ chvilku odolával pokušení, nedokázal to, musel ho vidět. Zhluboka se nadechl a podíval se jeho směrem.

Čekal bych od Dana nějaké ušklíbnutí nebo znechucený výraz po zjištění, kdo tu s ním opět sedí. On ale celou dobu seděl s naprosto neutrální tváří, tiše poslouchaje Zdeňkův proslov. Neutrální výraz si udržel i ve chvílích, když došlo na Zdeňkovy ne moc vtipné hlášky. Nějak mi nedá spát myšlenka, zda jsem někdy v životě viděl Daniela se smát. Nejspíš ne, a nechápal jsem to. Jeho plné růžové rty se přede mnou nikdy nezvlnily do úsměvu ani v těch nejvtipnějších momentech. Jako by snad ani nebyl člověk.

Už dobré půl hodiny se s ním Kristýna u něj doma dohadovala o sobotním programu. Diskuze to byla natolik vážná, že u ní dokonce oba stáli, byť se on opíral o kuchyňskou linku a ona o parapet. To se jim stalo naposledy před třemi lety, kdy ho naštvala laxním přístupem k jejich společné práci do školy. Tehdy mu bouchly saze a on jí řekl, co si o tom myslí. Od té doby jsou nejlepší kamarádi – a taky se od té doby nehádali.