Povídky

První den jsem nakráčel a zabral jsem si svoje stálý místo ve třídě, hodil jsem si na něj batoh a šel se přivítat s lidma, který se trousili dovnitř. Proklouz tam s nima kluk střední postavy, tmavý krátký vlasy, takovej trojúhelníkovej obličej s velkejma modrejma očima, který vypadaly docela vyplašeně. Rozhlížel se. Zachytil Páju, kterej šel kolem: „Promiň, já jsem tu novej, kde je nějaký volný místo?“

„Takže… platí to zejtra, jo?“ přeptá se mě udejchaně, když rychlým pohledem za sebe zjistí, že už mu přijíždí dvojka. „Pokud si to ještě nerozmyslíš a nedomluvíš se dneska večer s někým jiným, tak budiž,“ potvrdím mu to. Protože s plno věcma, který o mně tvrdí, fakt nesouhlasím, ale v jednom svým tvrzení pravdu měl: že ve štychu ho nenechám. A to ani přesto, že se do toho štychu sám vmanipuloval… a sám by se z něj mohl i dostat. A vlastně, když nad tím tak přemejšlím, tak pro něj to ani žádnej štych není, když ho to tancování fakt baví. Ve výsledku, haha, bude tohle celý mnohem větší pohroma pro mě.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne. „Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“ „Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

Elias podával vodu Mateovi, ten jen zavrtěl hlavou. Mladík ruku nestáhl. Obr se vzdal, vzal si nabízenou vodu i on trochu vypil. Musejí se k Fermisům dostat do setmění. Napřel své síly, nevnímal, že ho pozoruje dívka. Eliasovy oči ho spalovaly víc než slunce. Šelma v jeho hrudi pomalu, ale jistě vyhrávala. Zrychleně dýchal a moc dobře věděl, že nejenom námahou.

Stromy podle cesty ševelily, i to ho strašilo. Proč to dělá, kvůli komu? Přesto nezastavoval, až když dům spatřil, ztuhl. Studená kůže, sevřené hrdlo. Pokračoval pomalu, drobnými kroky. Čím blíže domu byl, tím víc ho to děsilo. Bíle natřené dřevo ve tmě zářilo, houpačka na verandě vrzala, snad s ní pohyboval vítr, uklidňoval se, nepomáhalo to. Když bral za kliku, klepal se, přesto vešel. Tma byla děsivá, vrzání domu ještě víc. Už ani nevnímal, co a proč dělá. Stoupl na první schod, v uších mu bouřila krev, ohlušovalo ho to. Druhý schod, prsty pevně sevřel zábradlí.

„Jsi z bohaté rodiny? Proč by nechtěli platit?“ Neodpověděl mu, Mateo čekal. Sklopená hlava a ticho mu bylo odpovědí. Chtěl na něj přitlačit, ale než se nadechl, začaly na palubu dopadat slzy. Všichni námořníci byli mimo loď. Muž si chlapce přitáhl k sobě, sevřel ve svém medvědím objetí chvějící se tělo. Tlapou, která rozdrtila nespočet kostí i lebek, jemně pohladil světlé vlasy, padající na mladíkův krk. „Co se děje? No tak,“ konejšil ho. „Co se mnou uděláte, když moje rodina nebude chtít dát výkupné?“

I když se tomu Damian bránil, stejně, sotva dosedl na své místo, zaletěl pohledem na druhý konec třídy. A jak jinak. Kuba už se na něj díval, ve tváři pobavený výsměch. Jakmile se na něj Damian ohlédl, Kuba se zaksichtil ještě o něco víc: „Špr-te!“ naznačil mu ústy bezhlesně, ale zřetelně. Pak se od něj s pohrdavým zakroucením hlavou odvrátil, něco pošeptal Mirkovi a oba vybuchli smíchy. „Dlabej na něj,“ drbnul do Damiana Jindra. „Však dlabu,“ pohodil Damian rameny.

Od počátku je sledoval Sertum, s pootevřenou pusou, několikrát zalapal po dechu. Když se milenci sesunuli na zem a mladší z nich se schoulil do náruče válečníka, potichu ustoupil. V hlavě se mu rodil plán, ani obava, jak zareaguje Litor, až na to přijde, ho nedokázala zadržet.

Tak, kam to bude dneska? Nespokojeně sám nad sebou odfrkne. No taaak, na co si to hraješ? Moc dobře víš, kam to bude dneska. Bude to stejná trasa, jakou si poslední dobou vybíráš nejčastějc. Není moc frekventovaná, vede po starý asfaltce, lesem a částečně mezi poli, takže prostě super kombinace – málo lidí, ještě míň aut a k tomu čerstvej vzduch. A taky, ale to jenom tak mimochodem, vede do dědiny, ve který bydlí Jáchym.

Osaměli. Svlékli se, omývali, mazlili. Po prožitém boji potřebovali jeden druhého. Nazí vystoupili na břeh, ruku v ruce došli k místu, kde se na ostrově poprvé milovali. Nire se posadil, Kirem si udělal pohodlí mezi jeho nohama. Hlavu položil do Nireho loketní jamky. Prsty mu hladil zápěstí. „Nač myslíš?“ zeptal se ho Nire. Pohladil mladíka po vlasech, hřbetem ruky polaskal jeho šíji. „Ostrov byl místem, kde jsme spolu byli nejdéle. Pořád jsme cestovali, utíkali, bojovali. Tady byl náš domov. Doufal jsem, že napořád, nebo alespoň dlouho. Všechno se změnilo tak rychle, a přece. Najednou mám pocit, že sem to všechno směřovalo, k téhle chvíli.“

Voda kocoura nelákala. Prolezl křovím a vydal se po stráni vedle skály zvolna do výše lesa. Šelma prolézající džunglí… Uslyšel hlasy a prasknutí větvičky pod něčí botou. Zpozorněl. „Kočka! Škodná!“ vykřikl mladý hlas. Vyplašený kocour se otočil, proletěl křovím a uháněl dolů ze stráně. Domů! Co nejrychleji domů! Vyděsil ho hluk výstřelu a zvuk broků, které proletěly křovím, rvaly listí a lámaly drobné větvičky.