Povídky

Razím teóriu, že raz si to šťastie sadne aj na mňa, ale začínam mať podozrenie, že zjavne dopuje, pretože stále má dosť energie, aby ma obchádzalo.

Vyrazil jsem ven. Šel jsem se podívat na Kazatelnu. Tenkrát mi to tu všechno připadalo větší, prostornější… Schody na Kazatelnu byly teď ještě ošoupanější. Vylezl jsem nahoru. Rozhled už skoro žádný, stromy už ji přerůstaj, a to je docela vysoká… Otočil jsem se zpátky a leknul jsem se. Slávek pod Kazatelnou. Díval se na mě. Má pořád stejnej úsměv a pořád je to pěknej chlap. „Myslel jsem si, že půjdeš sem. Chtěl jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem ti to vysvětlit…“

Amit sa krčil v rohu miestnosti a snažil sa potlačiť slzy. Zaprisahal sa, že nebude plakať, tú radosť správcovi neurobí. Stále nedokázal prijať to, čo sa dnes stalo. Ešte dnes ráno bol slobodný človek. Teraz má jeho život, jeho slobodu, rovnakú cenu ako dva kone a mešec zlata. Pri tejto myšlienke už nedokázal ďalej zadržiavať slzy, v srdci sa mu množila nenávisť. Nedokázal pochopiť, ako mu to mohol otec urobiť…, predať ho… ako nejakú vec… rovnako ako dýky, ktoré ešte dnes ráno priniesli na trh s úmyslom ich predať.

Domů se mu nechtělo, bezcílně coural uličkami s vánoční výzdobou. Jedna ho dovedla na náměstí plné barevných stánků, vánoční trhy. Procházel mezi lidmi, na nabízené zboží se nepodíval. Skoro už byl mimo všechen ruch, když ucítil známou vůni. Spatřil stánek, kde nabízeli svařák a horkou medovinu. Dal si medovinu, dvojitou. Držel ji v dlaních, příjemně hřála, do srdce se to teplo nedostalo, ale alespoň něco. Loknul si horkého, moc dobrého nápoje, zavřel na chvilku oči. „Je moc dobrá, mám už druhou,“ ozvalo se mu za zády.

„Zamilovaný? Prečo sa pýtaš?“ Máriova obrázka ho popravde neprekvapila. Vždy hovoril to, na čo myslel…, a v jeho myšlienkach by sa človek nevyznal…, ani keby na to mal návod. „A nevolaj ma Timotej, vieš že to nemám rád“. „Sorry Tim. Tak bol? Na slovenčinu máme napísať sloh na tému Prečo je krásne byť zamilovaný a ja som zamilovaný ešte nebol, teda aspoň o tom neviem…“

Když jsme šli spát, položil se Bert na záda a ruce založil pod hlavou. Hm, trucuje. Fakt se urazil. Natáhl jsem ruku a zaškrabal ho ve chlupech na hrudníku. Nic. Jemně jsem nehtem zaškrábal na bradavku: „Zlobíš se?“ Zavrtění hlavou. „Tak co se děje?!“ Zase zavrtění hlavou a koukal do stropu. Sakra, to je vážný. Fakt je nějakej problém. Začal jsem zmatkovat. Tohle nemůže bejt obyčejný trucování kvůli kaprovi. Něco se fakt děje.

Chováme se jak zamilovaní puberťáci. Přijde mi to divné, kdyby aspoň jeden z nás byl holka, ale to ne. Přesto se mi to moc líbí, tak hodně, že jsem velmi šťastný a chce se mi strašně žít.

Arkil se díval taky, oba hltali každý záběr. Předměty běžného života, každá maličkost byla fascinující, snad ani nemrkli. „Arkile…,“ vydechl prst namířený na světle oranžovou skvrnku. „To není možný. Ne, Friego, ne…,“ nedokázal ho zastavit. Muž vpadl do místnosti, ze které ten signál, tepelný signál pocházel. Dusil se, špatně se mu dýchalo, cítil čůrky potu stékající mu po zádech, srdce se mu mohlo rozskočit. Nic z toho nebylo projevem námahy, ale vzrušení. Je tu někdo živý, neuvěřitelné, nemožné. To všechno mu letělo hlavou a pak ho oblil chlad. Studený pot měl úplně všude, díval se na kapsli, na níž blikaly kontrolky

A zatímco se u plážovýho baru dobře bavíme nad nabídkovou kartou jednotlivejch drinků, sám pro sebe si nad celou situací nevěřícně kroutím hlavou. Nejenom nad tím, že si s Brunem najednou tak rozumíme, ačkoliv ještě včera v letadle jsme po sobě dobře hodinu v kuse jenom zpruzeně štěkali a pár dnů před odletem jsme se kvůli jedný hádce dokonce nebavili vůbec. Asi na nás holt působí ta zdejší pohodová a na to, že je listopad, tak i úžasně letní atmosféra, a všechny důvody ke vzájemnýmu urážení a posmívání odnáší pryč ten věčnej kapverdskej vítr, co tu bez ustání pofukuje.

Takže jsem vyrazil do sexshopu. Vlezu dovnitř a v tu chvíli jsem měl nutkání se otočit a vystřelit ven. Stála tam prodavačka – dáma už skoro ve věku mojí babičky, a usmívala se: „Dobrý den, vítáme vás, mladý pane. Hledáte něco konkrétního, nebo se chcete porozhlédnout?“ Musel jsem bejt rudej až na prdeli. Vykoktal jsem, že se porozhlédnu, a pomalu jsem zamířil k vitríně s umělákama. Byl tam jeden takový normální velikosti.

Alarm řval, až mu brněla hlava. Musí to trochu poštelovat, kvůli nějaké lišce nebo medvědovi si zase nevyvolá záchvat migrény. Dlouhá chodba se stočila doleva, automaticky sáhl po zbrani, jistota je jistota. Vypnul alarm, rychle si navlékl kabát, prošel prvními dveřmi, přibouchl je, zasekl bezpečnostní západku a stanul u druhých. Chlad jím prostupoval, rychle se naklonil k okénku z dvacet centimetrů tlustého speciálního skla. Neprůstřelné, s extrémní odolností mrazu. Očima pátral po zvířeti, které slibovalo zpestřit jídelníček masem. Ztuhl. Na sněhu ležel člověk, byl si jist, přestože lidskou bytost neviděl už sedm let. Přesně od tátovy smrti. Za celou dobu, co byli spolu, se nikdo neukázal, ani náznak, že o jejich základně, o nich, někdo ví.

Seděl ve vlaku a četl si. Neučil se, i když by se to od něj dalo čekat. Jen tak hltal písmenka nějakého literáráního braku a místy se neubránil úsměvu. Najednou měl pocit, že ho někdo sleduje. Zvedl oči od textu a rozhlédl se kolem. Nemusel pátrat dlouho, aby zjistil, že ho pobaveně pozorují oči kluka v kožené bundě, který seděl o několik sedadel dál. Ruce měl v kapsách a vyloženě se bavil nad tím, jak pozoruje jeho při četbě.

Zíral na Romana a snažil se pochopit to, co mu řekl. Má ho rád, tak rád, že mu nabízí pomoc a sám nic nečeká, dokonce počítá s tím, že se Vítek vrátí… Ke komu? K člověku jenž s ním v posledních týdnech zacházel… Sklopil hlavu, nedokázal se ovládat, rozbrečel se. Roman si ho stáhl do náruče, pevně Vítka objal, něco šeptal, ale mladík ho dlouho ani neslyšel přes svůj vzlykot a štkaní. Až když se trochu zklidnil, dolehla k jeho uším slova, která mu Roman naléhavě šeptal do vlasů.