Povídky

Už dobré půl hodiny se s ním Kristýna u něj doma dohadovala o sobotním programu. Diskuze to byla natolik vážná, že u ní dokonce oba stáli, byť se on opíral o kuchyňskou linku a ona o parapet. To se jim stalo naposledy před třemi lety, kdy ho naštvala laxním přístupem k jejich společné práci do školy. Tehdy mu bouchly saze a on jí řekl, co si o tom myslí. Od té doby jsou nejlepší kamarádi – a taky se od té doby nehádali.

Slunce rozpačitě rudne na tvém nahém těle. Vypadáš jako uprchlík z města andělů, jak mi tu tak ležíš na rameni a i ze spaní se pořád trochu usmíváš. Úsměv ti ze rtů nezmizel ani ve chvíli, kdy jsem se zvedl z postele, ještě pořád rozpálené naším milováním. Ještě to pořádně nezačlo a už to skoro končí.

„Jste v pořádku? Omlouvám se, v pět ráno jsem nikoho nečekal, je to moje chyba, promiňte. Jak je vám? Vezmu vás do nemocnice, jen na sebe něco hodím,“ chrlil ze sebe omluvy, v hlase zřetelná starost. Tomáš konečně pořádně zaostřil pohled. Vážně vypadal jako zápasník, široká ramena, svalnatý hrudník, břicho jako skála, stehna vzpěrače a vypracovaná lýtka, vyděšené černé oči v neoholené tváři. Mluvil na Tomáše rozechvělým, hlubokým hlasem. Byl prostě zatraceně sexy.

To se mu snad zdá! Týna to na něj hodila fakt dobře, než se vůbec nadechl, rozhlédl okolo, zašel se pozdravit s Markem u baru a stihl mít trému, už trčel na pódiu, držel krok, rytmus a nevnímal nic jiného než kapelu za sebou a světla, přes která nic neviděl. Ještě že ty taneční pohyby si fakt relativně pamatoval, takže nebylo hned na první pohled poznat, že nahoře mezi holkama nemá vlastně co dělat. Každopádně, až z podia spadne, tak svoji příliš akční kamarádku prodá do otroctví. Tohle jí fakt nedaruje!

Tak nějak napůl dojdeme, napůl se navzájem odtáhneme a dostrkáme ke mně do pokoje… a tam přijde na řadu další tajná řeč, a sice řeč našich těl. Naposledy spolu měly cosi jako rozhovor přesně před tejdnem, takže mám trochu dojem, že teď, po tý šíleně dlouhý pauze, si docela dost skáčou do řeči a dost možná vynechávají celý věty i odstavce, aby už konečně, konečně došly k pointě…

Jemný dotek prstů na jeho zadním vstupu a nesmlouvavý příkaz, aby se uvolnil. Zachvěl se v předtuše věcí příštích a povolil, co nejvíc to šlo. Cítil, jak se do něj neodbytně dobývá jeden kluzký prst, a poddal se tomu. Druhý následoval vzápětí. Několik minut se v něm oba pohybovaly a roztahovaly ho. A pak už na své nedočkavé růžici cítil špičku dilda. Zatlačil trochu proti, aby dobyvateli cestu usnadnil. Ze rtů mu utekl hlasitý vzdech, ani ne tak kvůli tomu, co se mu dělo fyzicky, ale spíš kvůli tomu, že dobře věděl, kdo se nad ním v tu chvíli se zaujetím sklání.

Svatý Valentýn – nejhloupější a nejsentimentálnější svátek, jaký mohli v Americe vymyslet. Nikdy jsem dost dobře nechápal všechna ta srdíčka, medvídky a přáníčka. Rozněžnělé dvojice, mrznoucí v parcích nebo spěchající na večeři do natřískaných restaurací. Nechápal jsem účel toho svátku a neměl jsem ho rád. Vždyť lidé se milují po celý rok. Nebo se mýlím? Ale co já tady mohu filozofovat, mě nikdy ještě láska nepotkala, nepočítám-li pár jednorázovek nebo chabých týdenních pokusů, které končívaly většinou fiaskem.

Sotva se stihnu napít, zabliká studiový telefon. Zmáčknu tlačítko, rutinně se ohlásím: „Noční Jízda Top rádia, kdo se dovolal do studia…?“ Na druhé straně zní povědomý hlas jednoho ze stálých posluchačů. „Ahoj, tady Michal.“ „Ahoj Michale, dlouho jsem tě neslyšel. Jak se máš…?“ prohodím ležérně. „Kubo, moc dobře ne. Měl jsem teď hodně těžké období. Ale poslouchal jsem skoro každý den.“ Vzpomněl jsem si, že Michal volá většinou o zkouškovém, když se učí. Je říjen. Mívá moc krásný a veselý hlas. Dnes je to jiné.

Princ tedy šel a hledal někoho k sobě. Zařídil se podle otcovy rady a po světě putoval v utajení jako potulný bard. Začal ve vedlejším království, kde žila pěkná princezna, ale jemu srdci blízká nebyla. Zkusil to v dalším a dalším, čím dál tím víc se tak vzdaloval od domova. Někde se zdržel déle, ale stále neměl úspěch. Až po velmi dlouhém putování dorazil do vzdálené země. Neměl v plánu se tam dlouho zdržovat. Nežila zde žádná princezna, a tak si chtěl jenom odpočinout. Seděl před hospodou, kde dnes přespal, když šla okolo partička rozjařených mladíků.

Naprázdno polkl. Dobře, Michalovi se do ničeho nechce, to je jasný. A čeká, že to prostě všechno asi mávnutím kouzelného proutku zmizí, on si sbalí svůj nadřazený výraz, půjde domů a nechá se obdivovat studentkami nižších ročníků. Tak to teda ne! Nebude tu sedět zbůhdarma s tupcem, co si o sobě myslí, že vypadá jak antická socha, a stejně blbě se i chová.

Arika: Zoskočím z brehu. Voda obklopí aj mňa. Pomaly sa k nemu približujem. Začne cúvať, hlbšie a hlbšie do vody. Má oči farby oblohy. Vlasy má ako slnko, tvár a pokožku bledú. Nikdy som nevidel nikoho takého ako je on.
Matthew: Otočím sa a zbadám ho, ako ma z brehu pozoruje. Vysoký, možno o hlavu vyšší odo mňa, tmavá pokožka, tmavé dlhé vlasy. Je mladý, určite nemá viac ako 30 rokov. Mohutná postava, na chrbte luk a šípy, v ruke nôž. Pozoruje ma, náhle zoskočí.

Ohlédl se. V dálce spatřil postavu, silueta se rychle blížila. Měl trochu strach a bylo to vyrušení z jeho klidu. Otočil se zády k příchozímu a svým tempem pokračoval k nádraží. Muž ho došel a zpomalil, nic neřekl, jen s ním držel krok. Michal začal být trochu nervózní, přece jen byli ještě pěkný kus od místa, kde lesík prořídne a už je vidět malé nástupiště. Nervozita a nepozornost mohly za to, že zakopl. Sotva stačil dát ruce před sebe.

Nechápal, jak se mu to povedlo, ale při stěhování zpátky do tátova bytu omylem dovezl i krabici s věcmi svého exboyfrienda, o kterou už půl druhého týdne zakopává. Je to otravné, a kdyby s Patrikem byl schopný mluvit, asi by mu zavolal a nebo mu ji rovnou přivezl. Ale on s ním nemluví. Kontakt s idioty ho deprimuje a tohle je kolosální idiot.