Povídky

Býval len 30 km odo mňa. Boli sme od seba tak blízko a zároveň tak ďaleko. Celou cestou som myslel na to, ak ho objímem, pobozkám… Dorazil som na miesto a zrazu som dostal strach, že ma odmietne. Veď takú dlhú dobu sme boli bez seba. Cíti ešte ku mne to, čo cítim ja k nemu? Milujem ma tak, ako ja milujem jeho? Teraz už nemôžem cúvnuť, pomyslel som si. Ak odídem, stratím ho navždy. A to by som asi neprežil.

„No, vieš, Lukáško, chytila sa za brucho, pamätáš sa na tú párty u Filipa?“
„Áno, zviedla si ma! Využila si, že som mal vypité a stiahla si ma do postele.“
„No, no, no! Veľmi ťa nebolo treba ťahať. No a vieš, že sme nemali žiadnu ochranu?“ Pomaly mi to začalo dochádzať.

Martin se svíjel, jak mohl, ale provazy byly pevně utažené. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu provazy bolestivě zařízly do masa. Náhle zaslechl jakýsi podivný zvuk. Co to bylo? Nikdy nic takového neslyšel. A pak cosi dopadlo vedle něj. Srdce se mu hrůzou zastavilo… Drak… V okamžiku, kdy se do kožešiny, ale i do jeho těla zasekly dračí spáry, mu hlavou proletěla jediná myšlenka: jak bude Ludvík nešťastný.

- Jseš snad Matka Tereza? Stejně mu asi jde víc o sebe než o tebe. - - Proč si to myslíš? - - Pokud mne paměť neklame, je z děcáku. Potřebuje někoho, ke komu se upne. On totiž neumí žít sám. Nedokáže to. - - No to máš asi pravdu. A co s ním podle tebe mám udělat? - - To nevím. A nechci řešit toho kluka, ale nás dva. Vrátíš se? - - Myslíš, že bych měl? - - Byl bych rád. Opravdu. -

Chlapec se plaše zeptal: - Co se stalo? Vy přece nepijete? - - No tak už piju. - - Proč? - - Co myslíš? - - Vy jste se pohádali? - - Ó, to nikoliv. Jenom jsem byl elegantně odkopnut. Tak elegantně, že ani nikomu nestálo za to, aby mi řekl, že jsem tak nějak nadbytečný. Nebyl to hezký pohled, jestli mi rozumíš. -

„Tu máš buzerante posranej,“ začal na mě řvát ten chlap, co na mě skočil, a povalil mě na zem, „chlapi, dělejte, zmlátíme ho!“
Z křoví vylezlo dalších pár týpků, kteří neváhali a začali do mě kopat a různě nadávat.
„Kreténe!!“ řval jeden.
„Všechny by vás měli vyvraždit!!“ řval druhý, ale dál už jsem slyšel jen pár výčitek, protože ta bolest byla tak ukrutná, že jsem ztratil vědomí.

- Můžu tě na něco pozvat? -
Překvapeně zvedl hlavu. Před ním stál vysoký muž a usmíval se. Výraz tváře, to jak se usmíval, postoj, způsob, jakým mu položil ruku na rameno, jak se usmíval a jak nakláněl hlavu mírně na stranu – to vše dávalo jasně najevo, o co tomu muži jde.

Rozepnul pásek, kalhoty měly ještě nad puntem jeden knoflík. Zakryl svým tělem výhled na kapitána a najednou šmik, už ho měl v ruce.
„A to se podívejme. Jak se opovažuješ přijít ke kapitánovi s chybějícím knoflíkem?“
Kalhoty spadly na zem, košile jen způli zakrývala můj pyj.
„Bez knoflíku, a co to vidím, bez spodního prádla. To už volá po potrestání!“
Obcházel mě dokola a kapitánovým ukazovátkem nadzvedával košili.
„Co to má znamenat?“

„Ty?“ zeptal se Adam.
„Co já?“
„No, umíš ten děják?“ zeptal se takovým tázavým pohledem.
„Jo umím. Hele a nechtěl bys k nám? Máma přijde až v neděli, takže bys u nás mohl i spát a společně bychom se mohli podívat na ten děják,“ vyhrkl jsem ze sebe a doufal jsem, že Adam bude souhlasit.

Tahle pohádka původně byla jenom taková srandička pro Hráškova partnera.
Ale snad se bude líbit i vám, kdo si ji přečtete.

Vážený příteli,
tuto povídku bych rád věnoval Vám, Vám, který jste už víc jak 15 let neměl dovolenou.
Vám, který jste slova: spolu to dokážeme, pozvedl nad: miluju tě…
Nevěřím v Boha a anděly. Ale jestli nějací andělé jsou, tak jeden z nich má Vaši tvář…

Byl tak šťastný, když ji svíral v rukou, nesl si ji jako svátost a říkal si, že od teď už půjde všechno líp. A pak najednou… připadalo mu, že se to netříští váza, ale všechny jeho naděje. Ani nevěděl, jak došel domů. Necítil smutek ani lítost, jen hroznou prázdnotu, celý jeho život je zbytečný, a tak proč žít dál. Jasně si vybavoval poslední chvíle, bylo mu dobře, pomalu se propadal do prázdna…