Povídky

Ráno se všichni shromáždili v zasedací místnosti doslova těhotné očekáváním a zvědavostí. Dlouho to netrvalo. Vstoupil generální a za ním vyšší černovlasý muž. Azra zbledl. Neviděli se celé věky, od té doby co… Ale nemohl se zmýlit. Poznal by ho vždycky. Stále stejné černé kučeravé vlasy, jen kratší, tmavé, téměř černé oči. Jen na bradě byla jizva, kterou si nepamatoval. Je to snad památka na tu „událost“?

Byla to menší restaurace s krásným secesním nábytkem. Za pultem stáli dva kluci mého věku. Bylo celkem vtipné, jak se oba dva od sebe lišili. První z nich byl krásný černovlasý boreček s krásnýma modrýma očima. Ten druhý mi svým stylem připomínal pankáče. U telefonu, který byl u pokladny, stál muž tak kolem 40 let a vedle něj byla tabule s výběrem pizzy. Neváhal jsem a vzal do ruky fixku, která ležela vedle ní.

První prázdniny na vejšce, po prváku. Měsíc jsem brigádničil, abych měl nějaké peníze, a druhý měsíc jsem trávil na chatě. Máme docela pohodlnou chatku trochu stranou od ostatních. Kousek do lesa na procházky a na houby (jo, taky je tam pěknej palouček s malinama, mňam), na kole za pár minut ve vesnici, kde je prodejna, ve které je možno obstarat nejen potraviny, ale i další potřebnosti, prostě takové to klasické smíšené zboží. A k řece na koupání je to taky kousek. Takže klid, pohoda, vystačím si. Naši dorazí vždycky v pátek na víkend, v neděli odpoledne zase odplachtí a já mám chatu zase sám pro sebe.

Byli jsme na vejšce ve stejném ročníku. Chodit jsme spolu začali ve druhém ročníku, natajnačku, aby Arnyho rodiče nevěděli. Dost mu plánovali budoucnost, měli prostě svoje představy, zvlášť otec. Tohle do nich rozhodně nezapadalo. Podle jejich představ nejdřív promoce, pak svatba, aby se už ženil jako inženýr, dokonce už mu dohazovali nějakou holku. Taková uťápnutá chudinka, ale z velmi dobře situovaný rodiny. Když se po promoci vzepřel, tak se otec začal vztekat. Arny taky dokáže být docela pruďas, tak mu bouchly saze a řekl mu, jak to vlastně všechno je. Letěl ze dveří tak, že málem vyvrátil futra.

Když běhávám, tak občas pozoruju koně v ohradách, jak se pasou, pobíhají. Občas tam je i hříbě. Běžel jsem jednou zase okolo výběhů, koně byli nahloučení u jedné z ohrad, jako by tam něco čekali. Zastavil jsem u nich. Hned se začali natahovat, jako by něco chtěli. Utrhl jsem alespoň trs pampelišek a podával ho tomu nejdotěrnějšímu.

"Víš, že ve středu je Valentýna?" "Hm…" Zvedl jsem k němu oči. Proč mi to říká? "Pokud očekáváš kolosální dar, jsem ochoten jeden den neprudit a ráno můžeš jít první do koupelny," nabídl jsem velkoryse.

Těsně před odjezdem se přiřítil kluk, tak o něco starší než já. Díkybohu, alespoň někdo. „To je dost, Patriku, už jsme se báli, že to nestihneš! Máš místo vzadu, abys to tam ohlídal.“ Sakra, on je vedoucí? Takový ucho? Nacpal si věci na zbylé místo a zadýchaný se sunul uličkou dozadu. Delší husté vlnité vlasy po ramena. Temně zrzavé jako měď. Modré oči. Rozesmátý výraz, kterým obhlédl všechny v autobuse včetně mě. V krátkých kalhotách dlouhé nohy, porostlé jemnými rezavými chloupky. Kruci, čeho si to všímám?

Když si to tak spočítám, za ten týden jsem viděl pouze jedinou přívětivou lidskou duši. Teda… bylo jich 5, ale naráz. Jinak už tu snad nikdo není. Jako by se všechny dobré duše ze světa vytratily. Doufám, že mi můj Anděl strážný někoho sešle.

Milan souhlasil. Ale celou noc přemýšlel o tom, že bude krásné být s Karlem v jedné posteli, ale bude to stejná postel, ve které bývá Karel se svou ženou. Bude se s ním milovat, ale na stejném místě, kde to on dělá se svou ženou. Začala ho svírat žárlivost. Ale souhlasil s tím, vlastně se smířil s rolí bokovky, se kterou si jeho láska zašuká a pak se vrátí ke své ženě. Má takový vztah cenu? Budoucnost?

Je to tady. Další rok v tomto chaosu. Nedokážu říct, co se tu bude dít. Už loni a předloni jsem Ti sliboval, že jakmile se zde objeví náznaky nenávisti, zmizím pryč, protože v zemi plné všudypřítomného strachu nechci žít. Už tak je to tady k nesnesení, jako bychom se vrátili do minulosti.

V deset večer byla večerka. Zalezli jsme na pokoj, vysprchoval jsem se a čekal na Martyho. Na jeho posteli, samozřejmě. Trvalo mu to trochu dýl. Vyšel z koupelny, ani si nevzal pyžamo (ostatně já taky ne) a hupnul ke mně. „Slíbil jsi mi vzít nohy na ramena,“ připomínal. „Vím o tom a počítám s tím,“ odpověděl jsem a vytáhl zpod polštáře připravenou tubu gelu. „Já vím, že s tím počítáš.“ A mně došlo, co mu tak dlouho trvalo ve sprše.

„Hele, dostal jsem nápad. Lyžák je koncem února. Koncem ledna je už stejně uzavřená klasifikace, takže se nemusíme šrotat. Půjčíš si výbavu v půjčovně a pojedeme k nám na chalupu. Sníh už tam je teď, tam nebude nikdo cizí, u chalupy je malá loučka, kde kdysi učili jezdit mě, tam to zkusíš v klidu a nikdo nebude očumovat. Co ty na to?“ Koukal na mne, jako by mě viděl poprvé: „To… to by asi šlo… Děkuju strašně moc!“

Jo, možná to byl dobrej nápad, vypadnout votamtaď ráno co nejdřív, ale brzký vstávání a vodchod bez snídaně, kterou Kevin zapakoval na dno svýho kletru dřív, než jsem se stačil pořádně probrat, na náladě moc nepřidal. A jeho vochota zas jí pro mě vytahovat byla přesně nulová. S deštíkem mezi nás připlavala pořádná ponorka.