Povídky

Levou, pečlivě namydlenou, kluzkou rukou si přejížděl po zadku a prstem se pomalu propracovával k análu. Záhy objevil, že když si tak jemně krouží kolem, vzbuzuje to v něm dosud nepoznaný druh vzrušení. Prostředníčkem jemně zatlačil a kousek vnikl dovnitř, jen první článek prstu. Svěrače se mu stáhly, to nebylo úplně ono. Pravou rukou se proto začal intenzivněji věnovat péru.

Teď to teprve vypadalo, že si Láďa opravdu uvědomil, co se vlastně stalo a hned vzápětí i to, že sedí v úplně cizí koupelně ve vaně nahý a že si vykládá s cizím mužem.

Richard byl na rozpacích, chtěl zůstat a zároveň chtěl utéct a nejlépe se zamknout na půdě. Zůstal. Samozřejmě. Sesunul se spíše do lehu, opět vzal Lukáše kolem ramen a zabručel: „Dobrou.“ Lukáš musel být z toho mluvení moc unavený, protože usnul prakticky okamžitě. Richard dlouho zíral do tmy. Pak si udělal pohodlí a lehl si na bok. Za chvíli se Lukáš zavrtěl a drobný pevný zadeček se přitiskl Richardovi do klína. Richardovi stál.

Malíř se znovu usmál. Mladík se otočil do otevřených dveří salónu, strýce neviděl, neozval se protest nebo zákaz. Chtěl vidět svůj obraz. Stoupl si vedle malíře. Díval se na sebe, jak sedí, ruku položenou na stole. Za zády otevřené dveře salónu, kde neviděn sedával strýc. „Jste smutný, pane, je to vidět i na obraze. Zachytil jsem vaši podobu věrně.“

„Kde jste to vzal?“ zeptal se a díval se na mě pohledem plným podezření. „Dostal jsem je…,“ odpověděl jsem tiše. „Kdyby byly pravé, tak máte úžasnou věc. Víte, co to je?“ „Mince…“

Koukal jsem na obraz a skoro jsem se bál začít ho čistit. Vzal jsem štětičku a začal čistit z druhého okraje. Pomalu jsem se dostal k postavě, která seděla zády. Dostal jsem se k hlavě. Čistím a najednou divný odpor. Zahýbal jsem štětičkou, nějak to nešlo. Zatáhl jsem a musel jsem silou. Vlas? Já jsem z malby vytrh vlas? To nebyl chlup ze štětce, který by v malbě uvízl. To byl skutečně vlas.

Polibek mu zamkl ústa. Danovy ruce byly víc než všetečné. Zrychlený dech, skoro slyšitelný tlukot srdce. Radkovi se líbilo, jak ho Dan líbá, skoro něžně a přece majetnicky, vášnivě. Po dlouhém polibku se znovu Radka zeptal: „Půjdeme?“

Konečně padla zelená. V polovině přechodu Marek sundal brýle. Nevnímám zatím detaily, na ty bude čas vzápětí. Usmívám se, protože je všechno v pořádku. Co mi to teda ten jeden mizernej ničema před obědem psal. Napřáhl jsem ruku a naše 'čtyři vteřiny' se odvíjejí. "Čau Marku!" "Kubo!" třese se Markovi brada a můj mozek teprve zpracovává vjem jeho úplně do ruda prokrvených očí. "Promiň," a než vůbec stačím cokoliv, Marek mě objal. Ne milenecky, ale pevně. Jako by se vrhl sevřít kandelábr. Krátký pevný stisk. A hlesl: "Chtěl jsem přijít."

Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora. „Keve?!“ Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz.

Vzbudil jsem se. Přestože jsem byl zalezlý pod peřinou a namáčklý na Berta, byla mi zima. A navíc jsem měl pocit, že mě všechno bolí. Všechny svaly, klouby. Že mě snad bolí i vlasy. Zavrtěl jsem se a probudil tím Berta. Usmál se na mě a pohladil mě po zádech. Bolelo to, nějak jsem byl celej přecitlivělej. Bert se na mě starostlivě podíval: „Níťo, ty hicuješ! Máš určitě teplotu…“

„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“

Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání… Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat. Spřízněni orientací. Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“ Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“

Otočil jsem se zpátky k umyvadlu a dál si čistil zuby. Když vtom jsem ucítil ruce, které mě sevřely kolem pasu. Podíval jsem se do zrcadla. V něm se odrážel jeho překrásný úsměv. „Nepodíváme se na film, až se vrátíme z práce?“ „Můžeme,“ souhlasil jsem a přetočil se čelem k němu. Políbil jsem ho na rty. Malý polibek se stal v dlouhý.