Povídky

Snažím se to nevnímat, všechny ty hlasy a myšlenky. Najednou mě něco zaujme. Někdo na mě myslí. Představuje si, jak prozkoumává moje tělo. Jeho jazyk teď bloudí od čelisti, přes krk až k mým bradavkám.

Po večeři dlouho povídali. Gusta se při sprchování prohlížel v zrcadle. No je kus hezkého chlapa, trochu víc ochlupená prsa a nohy. Že nemá Petr v plánu ženitbu, to ještě nic neznamená. Představoval si, jak takové mládí objímá v bocích. Hodně se vidinou jeho těla vzrušil a musel odpustit. Pěkný gejzír málem vystříkal na nedodělanou zeď. Sny jsou sny. Nesmí se jim poddávat.

Na Instáči se tak objeví krátkej prostřih mýho dnešního videoklipu, tentokrát jsem s dronem lítal nad nedalekou zříceninou jednoho středověkýho hradu; pod video přidám poznámku, že celá verze je jako vždycky k vidění na mým Youtube kanálu… No, a pro dnešek mám hotovo, zítra si sem přijdu „posbírat“ lajky a případný komentáře. Užuž chci spokojeně vypnout komp a zajít si pro zaslouženou večeři, když mi zabliká upozornění na příchozí zprávu od nějakýho Joachima.

Díval se před sebe na obzor. Dělníci stavěli pyramidu pro faraona. Sledoval jejich svalnatá, zpocená těla, jak se lopotí s velkým kvádrem. Práce byla více než náročná, ale dobře zaplacená. Každý vydělal za rok tolik, co faraonův rádce za dva. Proč faraon tolik spěchá, nikdo nevěděl, a jemu osobně to bylo opravdu jedno. Pracující muži byli v tuto chvíli jen lákavé objekty k hodnocení. Tvrdá práce formovala jejich těla, svaly a šlachy v sehraném rytmu posouvaly zátěž.

Z dalšího rozjímání ho vytrhla náhlá změna silnice. Jakž takž okresní asfaltka skončila a začínal menší tankodrom. Zpomalil. Před ním se táhl traktor s vlečkou krmení. Ta občas poskočila a utrousila mu pod kola hrst jetele. Traktorista přidal, aby vyjel kousek kopečku s mostkem. Za ním ho předjede, už se chystal přeřadit, když u zábradlí uviděl chlapce. Opíral se o patník, mávnul rukou a ukazoval na nohu. Zastavil.

Na displeji sněžného skútru vyskočily souřadnice, namířil si to k onomu rudému, blikajícímu bodu. Trvalo to déle, než čekal, k domu přicházel v době, kdy už se bouře musela každou chvíli ukázat. Znal rychlost, s jakou bez varování smetla vše kolem sebe. Vyběhl těch pár schodů ke vchodu co nejrychleji, prudce zabušil na dveře. Nic. Okamžitě a ještě silněji bušil pěstí do masivního dřeva, to náhle zmizelo. Nadechl se, chtěl něco říct, v ten samý okamžik spatřil majitele domu. Couvl o krok, vetší šok v životě nezažil.

Talis byl vzrušený, zaskočený, slyšel tlukot svého srdce, věděl, že je rudý ve tvářích. Neodvažoval se pohnout. Muži setrvávali v objetí. Dravé polibky byly nahrazeny jemnými, hladili se, jako by se nechtěli pustit. „Jsi blázen, víš to?“ plísnil mladší přítele, když se oblékali. „Do tebe, lásko, jen do tebe.“ Ještě jeden dlouhý polibek a byli pryč.

Rosťa se vypravil k vodě. Bez obcházení podchodem. Když docházel k přejezdu, všimnul si, že tam je pár kluků z vesnice. Zpomalil, netoužil po nějakém kontaktu. Jen mu nebylo jasné, proč stojí u přejezdu, když se nic neděje. Vtom se rozcinkalo výstražné zvonění a skupinka ožila. Opakované zahoukání vlaku, který se blížil. Jeden z kluků plácl do ramene vytáhlého blonďáka, toho, který kdysi dávno Rosťu vyválel v kopřivách, a ten zadupal na místě a párkrát poskočil, jako když se rozcvičuje před během. Vlak už byl skoro u přejezdu, když se kluk rozběhl. Na konci přejezdu klopýtl, ale odrazil se ke skoku – a vtom se přes přejezd hnal vlak.

„No nekecej!“ zaksichtí se Valerian, sotva vjedu s autem do servisního boxu a vystoupím ven. „To už jste zase tady?“ Sám pro sebe zakoulím očima. Kruci, jak je možný, že ze všech techniků, co jich tady pracuje, mě skoro pokaždý dostane do péče on?! Kdybych byl konspiračněji naladěnej, haha, tak už bych si myslel, že mi do auta nahrál něco, co ho pokaždý upozorní, že se blížím – a on si na mě vyhradí prostor, aby si ze mě mohl zase aspoň pár minut tradičně utahovat!

Max stoupal po kameny vydlážděné cestě mezi domy vzhůru k Větřáku a říkal si, jak by bylo hezký, kdyby mezi těmi oprýskanými štíty a vybledlými fasádami visely šňůry s lampiony a dalšími barevnými ozdobami. Ono vůbec by bylo lepší, kdyby se ty fasády podařilo nějak schopně hodit do pořádku, hned by to vypadalo víc k světu. Přitom by ve výsledku stačilo tak málo…

Sedím ve sprše na zemi, seshora na mě teče příjemně teplá voda… Už aspoň dvacet minut… Nebo hodinu… Nebo taky klidně deset let, nemám tušení. Nemám proklatě vůbec tušení. Rukou si bezmyšlenkovitě prohmatávám bolavej kotník – a klepu se jako ratlík. Ne zimou. Ale nefalšovaným děsem.

Pepa se otočil a klekl si za klečícího Fediho. Ten vzal nastávající objekt potěšení a pomalu si ho začal nasouvat. Chvilku byl problém, ale vše povolilo a Pepův zatím nesplněný sen se stával skutečností. Pevné svírající objetí pozvolna ustupovalo. Cítil všemi póry, jak se noří stále hlouběji. Táhlý vzdech jeho milence nabíral na intenzitě. Stejný se dral i z jeho úst.

Hlasitý gong a je odstartováno. Obrovská masa lidí se valí dopředu. Já si hlídám Sylvestra a on mě, nahlas hraje hudba, probíháme bránou a zároveň přes první koberec. Tak, teď jsme oficiálně začali. Každý tvrdil, že tohle budou naše nejdelší hodiny v životě, tak teda uvidíme.