Povídky

Sklidilo se i poslední ovoce, poorala políčka. Kluci si docela mákli a Erny ani nejezdil domů. Rodiče mu nijak nebránili, spíš si mysleli, že má v okolí nějaké děvče. Nesvěřil se, jak na tom je. Netroufl si odhadnout jejich reakci. Zato se odhodlal zkusit Bárnyho. Domluvili se, že skončení venkovních prací oslaví. Na Martina pekli každý rok husu.

Když vešli, zůstal chvíli stát. Jistě, takovou situaci viděl mnohokrát, ale na posteli ležela nejdřív figurína, pak pacient. Kolem přístroje na kolečkách, na zdi poutky zachycené trubice s kyslíkem. Kablíky, hadičky. Cítil vždy napětí i soucit, ale byli to pro něj cizí lidé. Prsty vyčnívající ze sádry, pak nad ní kanyla a napojená hadička. Přes tělo měl položené prostěradlo. Hlava v obvazech. Dotkl se polštářků prstů. Ještě ráno se milovali. Pak spěchal na autobus. Možná se všechno odehrálo, když k němu vtrhli estébáci.

Když moje úterní dopolední rozehrávání zase přeruší zvuk zvonku, sám pro sebe se uchichtnu: s takovou bych mohl každej všední den krátce po desáté prostě jenom pootevřít hlavní dveře – a ať Patrik kdykoliv vejde dál, ne? Ať si prostě sedne na gauč, poslechne si pár skladeb, a až ho to přestane bavit, tak zase odejde. Beztak se spolu v podstatě vůbec nebavíme a nic jinýho, než abych hrál, ode mě nechce, tak se klidně tomu lehce rozpačitýmu úvodu v předsíni můžeme vyhnout. No ale to by nebyl on, aby mě opět maličko nevykolejil tím, že tentokrát udělá něco jinak.

„Patriku?“ ozve se zaklepání na dveře, a ještě než se vůbec nadechnu k odpovědi, teta do mýho novýho pokoje rovnou vstoupí. „Nechceš s něčím, ehm… pomoct?“ Zaraženě se rozhlídne po místnosti. Po místnosti, ve který to vypadá pořád úplně stejně prázdně a bezútěšně jako před pár hodinama, když jsme sem ze stěhovacího náklaďáku dotahali poslední krabice… „Ty jsi s tím vybalováním ještě ani nezačal?!“ probodne mě zpytavým pohledem. Nechce se mi zbytečně plýtvat slovama na zbytečně položenou otázku, ale zároveň se mi ani nechce tetu úplně ignorovat, a tak neurčitě zahučím: „Začnu…“

Počas nasledujúcich dní a týždňov mu často zavolám, občas sa ozve aj on mne, je to paráda, akoby som znovu našiel zmysel života, lásku. Mám pocit, že sa čoraz viac zbližujeme a spoznávame. Občas sa aj stretávame, no ako plynie čas, cítim, že Roman je čoraz viac akýsi odmeraný, už to nie je ten veselý chalan, ako som ho spoznal. Vŕta mi to hlavou.

Zasedačka je plná. Nejenom našich lidí, ale i spousty cizích… I když oni jsou zjevně cizí jenom pro mě, protože někteří chlapi od nás se s nima polohlasně baví. Snažím se vyčíst z jejich tváří, o co jde. Sednu si vedle Mary, tázavě k ní zvednu oči… a ona jen pokrčí rameny. Když do místnosti konečně vejde Jonas v doprovodu Nathana, Filipa a ještě někoho dalšího, celej se uvnitř sebe napnu. Přijde mi, že s jejich příchodem se vzduch v zasedačce ochladil. Že zamrzl… a jednotlivý zmrzlý molekuly mě bodají do tváří… a do paží…

Hynek se vrátil a chystal se mu předat psa. "Přece mě neoberete o tu chvilku, kdy si můžu pokecat s někým, kdo mi i odpoví. Pojďte dál," zval Hynka a odebral se do obýváku, kde se složil do křesla. Vystrčil osádrovanou nohu a řekl: "No tak, jsem neškodný, teda skoro."

Jeho rameno se dotkne mýho, což by mě nemělo nijak rozrušovat, za poslední dva týdny jsme se jeden druhýho nadotýkali až až, jenže… To bylo jiný, to mi Ryan v podstatě jenom pomáhal přežít, když se to tak vezme. Kdežto teď sedíme na jedný posteli… a přes nohy máme přehozenou jednu deku… a z našich těl sálá taková ta ranní horkost…

Zuju si boty, sundám si kalhoty a ponožky, a v tričku a boxerkách se natáhnu na postel. Mobil si zastrčím pod polštář… Ale po chvíli si to rozmyslím, zase si pro něj sáhnu a pevně ho sevřu v dlani. Je to totiž mý momentálně jediný spojení s neosleplým světem… A já o tohle spojení nechci za žádnou cenu přijít! Je to zajímavý – vždycky jsem ticho vyhledával. Pomáhalo mi líp se soustředit na učení, na programování… Ale taky mě uklidňovalo, nabíjelo. Po tom celodenním hluku a hlaholu jsem se do svýho pokoje vždycky těšil jako do nějaký oázy vytouženýho klidu. Kdežto teď? Teď mě to ticho nenabíjí, ale ubíjí.

Konečně vyběhnu z budovy a dovolím si neznatelně vydechnout: pohled na startující helikoptéru mě totiž zvláštně uklidní… a zároveň mi pomůže vyslat mým nohám signál, ať běží ještě rychleji. Přísahal bych, že už to není ani v lidských možnostech, běžet tak rychle, ale jo, zjevně když jde člověku o život, tak se dokáže vybičovat k neskutečnýmu výkonu… A to i bez těch zasranejch nanobotů v krvi!

Nedokážu popsat všechny ty emoce, co se mnou prohnaly, když jsem si během procesu zaučování se do mé nové brigádnické pozice šáhl do kapsy, abych se podíval, kvůli komu mi mobil už potřetí tak intenzivně vibruje – a z displeje na mě zářilo jméno tety Edity… Těch emocí bylo hodně, ale ani jedna nebyla příjemná, a důsledkem toho se mi na pár vteřin zastavilo srdce. Prostě strachem. Proč by mě jinak teta Edita tak naháněla, kdyby se Oliverovi něco nestalo?!

„Viděl jsem hodně mužů, protože jsem voják, viděl jsem i muže, se kterými jsem byl. Ale nikdo nebyl jako ty,“ řekl Glen. „Muž nečeká, až ho žena zavolá, vezme si ji, kdy on chce. Tak to děláme my. Ale budu si tě brát vždycky tak, aby se ti to líbilo.“