Povídky

„Neboj, to není můj styl zatahovat stopaře do lesa. Už jenom to bodavé jehličí není moc příjemné a já mám rád pohodlí,“ reaguji přímo na jasnou provokaci. Moje péro jeho pohled očividně magnetizuje a to na něj reaguje jak na vyvolávače hadů. Napraný v džínách v tomhle stavu nevydrží moc dlouho. Jestli to takhle půjde dál, budeme muset ale beze srandy za chvíli někde zastavit.

Tom potřeboval Alexe co nejvíc uvolnit a ten mu v tom snaživě pomáhal. Jeho zadek byl vyloženě nadržený na Tomovo tvrdé péro, ale ten nespěchal a neochvějně hloubil cestu dál do Alexova těla. Nesmí být nejmenších pochyb, že do něj pak vjede jako nůž do másla. Alex ale stále vycházel Tomovi vstříc a při tom vydával tak rajcovní zvuky, že se Tom málem nezvládl udržet. Narvu ti ho tam až po kořen, oznamoval v duchu Alexovi.

A najednou strnul s prstem nad písmenkem a neodvážil se otočit. TEN HLAS!!! To byl TEN HLAS! Zkreslený televizí, ale byl to on. Poznal by ho i mezi tisíci. Poznal by ho i po letech. To byl sametový hlas tajemného Harlekýna.

"No, to jo, asi jo," šeptal Mirek. Líbil se mu ten pocit, kterej zažíval, ale stále to nechápal. Chvíli bylo ticho. Pak ho napadlo se zeptat: "Hele, a tobě se postavil… ze mě?"
Mirkova otázka Jirku naprosto zaskočila. Hlavou mu lítaly všemožný zaručeně správný odpovědi, který by nepřiznávaly pravdu, ale zároveň by vedly k cíli, ale stejně ze sebe dokázal vyplodit jen: "Heh…, já… nevim." Jeho tváře zbrunátněly zas o trochu víc, pokud to bylo vůbec ještě možný.

"Bod pro tebe," ironicky poznamená Marek, "ale jsou tu i jiné důvody, proč na sobě ten ručník nemít," nenechá se odbýt.
"Ehm a jaké?" zkouší Matěj dostat nějakou jasnější odpověď i na své předchozí nevyslovené otázky.
"Třeba ti pak nebude tolik těsno," nadhodí Marek jeden z důvodů a ušklíbne se. A taky si ho konečně prohlédnu v celé kráse, domyslí si k tomu.

„Kdo… Kdo je to?“ vykoktá Darius směrem k Diessovi, ale zjistí, že tam už nesedí. Najednou uvidí černou hlavu, jak se před ním sklání, a než stihne říct cokoliv, jeho úd je pohlcen ústy Diessy. Oči se mu protočí slastí, že nedokáže ani pípnout slabou námitku. Vypne mozek a nechává se unášet dokonalým uměním Níjova otce.

„Přijď!“ zvolá jednoduše mistr a rozpřáhne ruce. „Zde je tvá panenská oběť! Najez se jeho těla, napij se jeho krve, vylij své semeno do jeho těla. Je pro tvou potěchu!“ Katafalk se pohne, objeví se černá ruka s dlouhými drápy…

Pavel vyleze na břeh a stoupne si na osušku. Martin z vody sleduje, jak se na břeh vynořuje nádherné opálené štíhlé tělo. Kapičky vody po něm stékají, hladí ho a laskají ve svém objetí. Závidí jim. Usměje se. Taková blbost. Vždyť to může udělat taky.
Pavel se utře a lehne si na osušku. Ještě je teplo, ale cítí, že by se rád zahřál. Spokojeně přimhouří oči a zaposlouchá se do šumění bříz.

Tak a je to tu, zítra mi končí ochranná lhůta. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky mi nakonec na mysl přišlo tohle, když jsem ten večer usínal. Nevypadalo to, že by to nějaký další stážista řešil, natož například Jay, ale já prostě často řeším i větší blbosti, než je tohleto.

Pavel se pomalu svlékne, přestože má chuť se zakrýt. Tomáš si ho s povzdechem prohlédne. Sakra, ten jeho přítel ale má kliku. Je nádherný se svoji štíhlounkou bezvadnou postavou a k tomu je úplně vyholený. Je jako pařížský dortík ve výloze cukrárny. Jen si ho zabalit, koupit a sníst. Bohužel každý kousek je zamluvený a prodaný. Zakleje.

Podezřívavě i s trochou vzrušení sleduje, jak se k němu blíži. Každým krokem je blíž a blíž. Mimoděk se otočí. „Co chceš dělat?“ Ani neví, proč to řekl.
„Co bych měl dělat se svým přítelem, který mě vzrušuje?“
„Tady? To nemyslíš vážně, že ne?“

Josef teď trochu zpomalil, do hry vstoupily totiž i jeho ruce, a protože o to hlavní se starala jeho pusa, zamířily kolem. Jindra měl docela malé koule, nebo se to tak alespoň zdálo, přitisknuté k tělu, jak se ochlazovalo. Hladil ho po nich a představoval si, že dokáže hmatem cítit, jaké napětí v nich teď panuje, na co se připravují.
"Zrychli! Zrychli, prosím tě..., musíš."

„Tyjo, nechceš se otočit?“ řekl jsem slastně a pomohl mu se otočit. Nemohl jsem se dočkat, musel jsem na to myslet celou tu dobu od chvíle, co jsem ho následoval v lánu pepřů a on se přede mnou procházel. Pomohl jsem mu rozepnout knoflíky a ruce se mi třásly vzrušením. Vlastně on pomáhal mně v rozepínání jeho montérek. Ty spadly na dřevěnou podlahu starého farmářského náklaďáku a já ho začal hladit po zadku. Nechtěl jsem to zdržovat.