Run for Life (2/2)

Nikdo na světě nemůže být naivnější pitomec než já, proklínal se Honza další čtvrtek odpoledne. Ležel totiž na své posteli… ne, byl k ní přivázaný za obě zápěstí, zatímco jeho šéf mu pevně svíral čelist, tak pevně, až měl Honza dojem, že mu ji snad vykloubí, klečel nad ním a strkal mu do pusy v pravidelném rytmu… svýho nechutnýho nadrženýho ptáka.

Honza si totiž tak trochu myslel, že když je zraněný, a když dokonce sám Dalibor mu sehnal lékařskou pomoc, tak že mu dá s těmito návštěvami pokoj… Jenže Dalibor se už až příliš zamiloval do těch pro něj tak snadno vydělaných peněz. Takže si akorát vymínil, že se šéf dostaví sám, bez kamarádíčka a že si bude dávat víc bacha…, a to bylo z případných úlev vše. Ostatně Honzovo zápěstí se uzdravovalo, Dalibor si dobře všiml, že už si ho nepotřebuje skoro vůbec ledovat a že nevypadá zdaleka tak hrozivě, jako vypadalo ještě před pár dny. Neměl tudíž ani ty nejmenší zábrany přivydělat si zase pár fialových papírků ke své jinak mizerné výplatě.

Když se šéf vystříkal Honzovi do pusy, s nechutně spokojeným výrazem ve tváři se přemístil mezi Honzovy nohy, oddálil mu kolena od sebe a začal se věnovat jeho ptákovi. To Honzovi z nějakého důvodu vadilo ještě víc než to, jak si podmanil jeho ústa, a tak měl tendenci dávat nohy zase k sobě…, až už to šéf nevydržel a vybuchl:

„Kurva, za co ti platím? Za to, abych se tu s tebou přetahoval?“

Honza už nedokázal mlčet:

„Mně neplatíš…,“ špitl. Nemohl se bránit jinak než slovně, a tak potřeboval využít aspoň to, aby se necítil jako ten nejšpinavější hadr na smetáku.

„To si vyřiď s Daliborem, do vaší dohody mi nic není,“ ucedil šéf, pak zaryl Honzovi prsty nad kolena tak silně, že bylo jasné, že mu tam udělá další modřiny, znovu mu odstrčil nohy od sebe – a s požitkářským zamumláním se začal pusou věnovat jeho rozkroku.

Honza nechtěl, strašně moc to nechtěl, věděl totiž, že se udělá, že se zase udělá – a přišlo mu to zvrácené. Jenže tomu nedokázal zabránit, jeho penis si žil vlastním životem, a když ho někdo vsával do úst, hladil jazykem a šimral horkým dechem, tak dával prostě svým vlastním a jedinečným způsobem najevo, jak si tuhle péči užívá, a bylo mu úplně jedno, že jeho majitel u toho psychicky trpí.

Na konci se už Honza neovládl a ze všeho toho ponížení se rozbrečel… a to šéfa tak rozčílilo, že než mu rozvázal ruce, vrazil mu ještě několik facek.

„Abys měl proč bulet, ty nevděčnej smrade!“

A tak v pátek zase nešel do školy. Necítil se na to. Byl fyzicky, ale hlavně psychicky úplně na dně a vyčerpaný.

Celý den v podstatě proležel v posteli… a snažil se to, co se o den dřív odehrálo, vytěsnit z hlavy… Až někdy v podvečer i přes tuto zvláštní clonu pronikl k jeho uším zvuk zvonku.

Do prdele, nemůžete nám dát všichni pokoj? Nemůžete se všichni tomuhle baráku prostě a jednoduše vyhýbat?!

Bál se, děsil se toho, že snad Dalibora mohlo napadnout domluvit mu nějakého dalšího zákazníka…, protože si nepamatoval, že by u nich po mámině smrti kdy zvonil někdo další, tedy kromě pošťačky, ale ta chodívala dopoledne… To už slyšel, jak Dalibor vybíhá po schodech nahoru…, a za chvilku se ozvalo zaklepání na dveře.

Táhni do hajzlu!!!

„Honzo, přišel Petr podívat se na to tvoje zápěstí. Takže se seber, nahoď na sebe něco aspoň trochu slušnýho a naklusej za náma! Na chvilku ho zabavím, ale ne že na tebe budeme čekat věčnost!“

Petr…? Honzou se prohnala směs protichůdných pocitů. Zděšení, protože se na to, aby Petra viděl, vůbec necítil. Radost, protože se na to, že Petra zase uvidí, těšil. Strach. Natěšenost. Znechucení. Nadšení…

Na to, jak mizerně mu bylo, dokázal nakonec vyvinout překvapivou rychlost, aby ze skříně vyhrabal čisté oblečení a naházel ho na sebe. S předstíraným poloúsměvem, který si přilepil na tvář, pak sešel do obýváku.

„Ahoj…“

„Jé, ahoj, Honzo!“ vyskočil Petr na nohy a šel Honzovi v ústrety. „Jak se máš? Doufám, že jsem tě zase nevzbudil…?“ podezřívavě nakrčil obočí, oskenoval Honzu rychlým, ale důkladným pohledem a hned se zase celý rozzářil. „Co to zápěstí, už je to lepší? Říkal jsem si, že asi jo – a proto že sis řekl, že mě s tím nebudeš obtěžovat, ale přece jenom mi to nedalo, abych to nezkontroloval, víš?“

Honza zůstal stát na místě a jenom do sebe dychtivě nasával tu životadárnou energii, kterou kolem sebe Petr zřejmě bezděky šířil.

„Jo, no, je to lepší,“ nějak se mu povedlo ze sebe dostat.

„Tak to jsem rád! Ale stejně pojď, já se na to ještě mrknu! Co ty prášky, potřeboval jsi nějaký, nebo to šlo i bez toho?“ vyzvídal, zatímco, opět úplně bezděky a přirozeně, položil Honzovi ruku na kříž a jemně ho navigoval směrem ke gauči… a Honza se tomu lehounkému tlaku úplně stejně bezděky a přirozeně podvolil.

„Dva jsem si vzal,“ přiznal Honza. „Ale ty ostatní ti vrátím, počkej, zaběhnu pro ně, ať…“

„Neblbni, proto se přece neptám!“ smál se Petr a jemně Honzu přichytil za předloktí, aby mu zabránil se rozběhnout pryč. „Nech si je do zásoby, kdybys zase někdy přišel z basketu a nějaký podobný zranění tě nenechalo spát… I když teda doufám, že jsi na sport šikovnější než já. Já byl už na střední odhodlanej stát se špičkovým chirurgem, víš, tak jsem si svý prsty dost hlídal – čili jsem je zásadně nestrkal nikam, kudy ve vzdálenosti metr a míň prolítával jakejkoliv balón. Asi si umíš představit, jak mě kluci, co mě dostali do týmu, za tohle milovali!“

Honza se přistihl, že mu pobaveně cukají koutky…, a vyděsilo ho to. Vyděsilo ho to, protože to bylo gesto, na které už za ty týdny a měsíce, kdy ho nepoužil, zapomněl… Už zapomněl, jak ten šimravě bublavý pocit v okolí žaludku umí zahřát…

„Tak mně míčový sporty docela jdou,“ měl najednou potřebu se trochu pochlubit.

„Jo? A chodíš někam i po odpoledních? Nebo ti stačí těch pár hodin těláku, co máte ve škole?“ vyzvídal Petr, zatímco rádoby mimoděk prohmatával Honzovo zápěstí.

Honza vnímal, jak mu pod Petrovými jemnými doteky naskakuje husí kůže, a aby to nějak zamaskoval, pocítil potřebu se tak jakože poškrábat po paži. Vůbec to ale nedomyslel… a taky počítal s tím, že Petrova pozornost je upřená jenom na jeho zranění. Neměl tušení, že Petr zvládá registrovat úplně všechno… a že si tím pádem všiml, že se čerstvé podlitiny a odřeniny rýsují i na Honzově pravačce.

„Teď už jenom ve škole. Ještě v prváku a druháku jsem hrával volejbal i mimo školu, ale pak jsme měli v klubu takovej menší průšvih, tak jsme to zabalili.“

„Ehm, no… Co kdybys mi o tom průšvihu povyprávěl, zatímco spolu skočíme ke mně domů? Mám tam ještě takovou hojivou mast, protože přece jenom bych čekal, že už to zápěstí budeš mít v lepší formě… Jako jasně, mohl by sis ji zajet zítra koupit do lékárny, jenže je zbytečně drahá a celou ji stejně nevyužiješ, bude ti stačit si to mazat tak maximálně týden… A ta moje už je načatá, takže za pár měsíců ji budu muset beztak vyhodit.“

„No, tak… tak jo, ale řekneš mi, kolik stála, a já ti ji zaplatím, přece mi nemůžeš pořád…“

„Neřeš to,“ mávl rukou Petr a začal se rovnou zvedat z gauče. „Tak půjdeme? Ať si zase můžeš co nejdřív zalízt do postele, nebo co máš vlastně takhle na páteční večer v plánu…“

„To je ta generace zet, co?“ rozesmál se Dalibor, až sebou Honza trhl. Úplně vytěsnil, že je v obýváku taky… „To je jenom zašít se do pokoje a tam čučet do mobilu. A ne jak my, my jsme si uměli páteční večery užít jinak, že? No tak běž, mladej,“ poplácal Honzu s předstíranou bodrostí po zádech, „ale moc tadyhle našeho doktůrka nezdržuj! Má toho za celej týden taky už dost, co, Petře? Takže dnes tě asi do hospody zase nevylákám…?“

„Ještě uvidím, možná se tam na chvilku ukážu,“ pousmál se Petr neurčitě.

Když pak šli vesnicí, která takhle v podvečer působila jako po vymření, k Petrovi domů, Honza Petrovi odpovídal na jeho otázky ohledně volejbalu, ale přesto se v koutku mysli zvládal cítit poněkud… nepatřičně. Byl prostě… zmatený. Znejistělý. Na jednu stranu mu s Petrem bylo podivně dobře a příjemně, jenže na druhou stranu už za posledních pár týdnů stihl až příliš tvrdě zjistit, jak moc je v některých situacích naivní… a nedomýšlivý… A tak měl teď strach, jestli nedělá další chybu. Když jde, dobrovolně, do baráku k cizímu a staršímu chlapovi.

Co když… je taky s otčímem domluvenej?

Zároveň ovšem něco uvnitř něj téměř zoufale křičelo: neblázni, nemůžeš teď nevěřit nikomu! A Petr… je doktor! On lidem pomáhá, neubližuje! Tobě taky už pomohl! Kdyby ti chtěl něco udělat, tak by se nenamáhal s vymýšlením nějaký výmluvy o mastičce, ne?

Ne…?

„Já, no… ehm… já počkám tady, jestli nevadí,“ rozhodl se nakonec Honza u branky vedoucí na malou předzahrádku, že až tak naivní, aby opravdu vlezl cizímu chlapovi přímo do prázdnýho baráku, už být nemůže. To fakt nejde. To bych si o nějakou další tvrdou lekci vyloženě říkal, protože TAK blbej nemůže být snad nikdo…

Petr si Honzu jenom zamyšleně přeměřil očima.

„Honzo… Popravdě, tím jsi mi teď, dá se říct, odpověděl na jednu dost zásadní otázku, kterou jsem ti chtěl položit, až nás Dalibor neuslyší… Mě se bát nemusíš, ale je mi jasný, že tuhle větu používají i ti, před kterýma se člověk na pozoru mít musí, takže říkat ji vlastně postrádá smysl… Poslyš, tak nechceš si jít sednout na pár minut aspoň dozadu na zahradu? Mám tam několik ratanových křesílek a neboj, je na ně vidět od sousedů zleva i zprava. Ale jenom ať nestojíme takhle mezi vrátkama, víš, chci s tebou něco probrat…“

Honza překvapeně polkl a ucítil, jak se mu v hrudníku rozbušilo srdce. Až nás Dalibor neuslyší? A že prý Petra se bát nemusím… Takže mu došlo, že Dalibora se bojím…? Nečekal, že se Petr tak rychle dovtípí, že mu to všechno tak rychle dojde… Že to vůbec někomu někdy dojde… Ale vlastně mu to udělalo obrovskou radost. V jeho nitru jako kdyby zaplál takový úlevný ohníček. On to ví. A co to říkal posledně? Že něco vymyslíme…?

„Tak… tak jo, ale jenom na chvilku,“ vymínil si, než za Petrova souhlasného přikývnutí vstoupili na dvorek a Petr za nimi zavřel branku.

„Klidně už běž na tu zahradu,“ pokynul mu Petr pravačkou, zatímco levou rukou zkoušel v brašně nahmatat klíče od domu. „Já jenom skočím pro tu mast a hned jsem u tebe, jo?“

Honza zamířil po kamínky vystlané pěšince rovnou k ratanovému posezení, zvědavě se rozhlížel kolem dokola a kotvil očima tu na rybízových a angreštových keřících, tu na trsech konvalinek, které náhodně vykukovaly z trávy. Než tímhle pomalým tempem došel až ke křeslům, to už se otvíraly velké francouzské dveře na terase a Petr sbíhal po třech schůdcích na zahradu taky. Usmíval se od ucha k uchu, jako kdyby v ruce držel nějaký právě nalezený zlatý poklad, a ne jenom tubičku s mastí… Se samozřejmostí vlastní tomu, komu tenhle dům a tahle zahrada momentálně říkají pane, si sedl do jednoho z křesílek a tím dal Honzovi najevo, ať ho napodobí.

„Tak tady ji máš,“ předal mast Honzovi a rovnou přihodil i několik poznámek o tom, jaké ta mastička obsahuje účinné látky a jak ji má Honza používat, aby zafungovala co nejlíp a nejdřív.

„Děkuju,“ zadrmolil Honza, sklopil k té tubě oči a nedokázal je od ní odtrhnout, jako kdyby ho nějakým způsobem fascinovala. Bylo to však proto, že tušil, že ta hlavní část Petrova sdělení teprve přijde. A nepletl se.

„Rovnou si můžeš natřít i to druhý zápěstí,“ prohodil Petr zdánlivě jakoby nic a odmlčel se, aby dal Honzovi příležitost k tomu něco říct.

„Hmm…,“ využil tuto příležitost Honza.

„Nebudeš mi tvrdit, že je to taky z basketu, že ne? Nebo ta modřina na bradě a zaschlá krev v koutku pusy, to taky nevypadá na typickej basketbalovej úraz,“ zkusil Petr svoje otázky a jejich směr trochu specifikovat.

Honza jenom pohodil rameny. Víc než jenom tušil, kam Petr směřuje, a pořád platilo, že se mu díky tomu nitrem proháněla jakási úleva a skoro až radost, jenže na druhou stranu neměl nejmenší tušení, jak by měl zareagovat. Necítil se na to, aby se před Petrem úplně o všem rozpovídal. Jaksi se necítil ani na to, aby aspoň přikývl…

Petrovi ale i tohle Honzovo drobné gesto stačilo. Trhnutí rameny. Možná, asi, třeba. Žádné vykulené oči plné nechápavých otazníků, žádné důrazné vrtění hlavou, žádné nevěřícné otázky typu „Cože?! Co tím chceš říct? Co tím naznačuješ?“, ne, nic takového. Jenom sklopené oči… a mlčení. A mlčení většinou znamená souhlas, tahle poučka nevznikla jen tak pro nic za nic.

„Máš modřiny ještě někde jinde na těle? Pod kolenama? Na stehnech?“

Honza si nechtě vybavil, jak mu šéf včera zarýval prsty do stehen, a nepatrně se otřásl. To byla jeho jediná reakce, ale i tu Petr zaregistroval – a vyložil si ji správně.

Vyložil si ji správně…, jenže přitom si ji vyložil bohužel úplně špatně.

„Honzo, tohle…,“ polkl a rozhozeně si prohrábl rukou vlasy, „tohle není v pořádku… A momentálně mi to teda ani nepřipadá, že by ty modřiny byly následkem nějaké rvačky nebo tak něčeho, ne, tohle vypadá, že tě někdo nutí dělat věci, který dělat nechceš… Vydírá tě někdo něčím? Nebo někomu dlužíš nějaký peníze a tohle je způsob, jak si ten dotyčnej nechává platit…?“

Honza neříkal nic, jenom si dál upřeně prohlížel tu mastičku, se kterou si bezděky pohrával v prstech, teď už v hodně rozechvělých prstech, a čekal. Čekal, co dalšího si Petr vydedukuje, protože byl už blízko, byl už tak blízko…

Petr si povzdychl.

„Poslyš, došlo mi, že o tom asi nechceš mluvit před svým nevlastním tátou, že třeba nevíš, jak o tom začít, ale Honzo, tohle by vědět měl… Protože ti s tím pomůže, víš? Vím, že osmnáct už ti bylo, ale i tak, on je tvoje rodina, nenechá tě v ničem takovým se plácat. No ale pokud přece jenom nechceš nic říkat jemu, tak co kdybys…“

Jak by to co kdybys pokračovalo, to už se Honza nedověděl. Protože… najednou, ze vteřiny na vteřinu… veškerá jeho naděje, že se něco nějak vyřeší, splaskla jako propíchnutý balónek.

Cože, podle něj to mám říct Daliborovi? Takže on… on si myslí, že Dalibor je tady ten správňák… On si myslí, že se mi děje bůhvíco bůhvíkde – a že moje rodina mi s tím pomůže…? No ty vole! Ale jak mě mohlo napadnout něco jinýho? On by mi NIKDY neuvěřil, že Dalibor, jeho kámoš Dalibor, je nějak špatnej, zlej! Jak mě mohlo byť jenom na vteřinu napadnout, že by se něco takovýho mohl dovtípit – a že by tomu věřil? Že by se, kdyby si měl vybrat mezi náma dvěma, postavil na mou stranu? Ostatně Dalibor je mu věkově blíž než já… Já jsem pro ně oba jenom mladý, naivní, nezkušený tele, otravnej hmyz, přítěž… Jeden mě musí živit, druhej mě musí ošetřovat, to je celý…

A tak se Honza uprostřed té Petrovy věty vymrštil na nohy a s hlasitě poskytnutým vysvětlením:

„Já už musím!“ se hodlal rozběhnout k brance.

Petr ovšem pohotově vyskočil na nohy taky, vztáhl ruku a pevně, zároveň ale jemně chytil Honzu na paži.

„Neblázni… Tak… víš co? O tomhle už mluvit nebudeme, jo? Když nechceš. Ale ještě jsi mi pořád nedořekl, jak neslavně dopadl ten váš volejbalovej klub… A dneska je na květen překvapivě teplej večer, tak co kdybysme tu ještě chvilku poseděli? Mezi náma, vůbec se mi nechce za chlapama do hospody. Mám v ledničce vychlazený nealko pivo, je to nějaká limitka, hruška a rozmarýn nebo tymián nebo co… Mně tyhle limonády chutnají mnohem víc než obyčejný pivo a taky popravdě mnohem radši trávím večery sám doma než v partě v hospodě, i když jsou tu moc fajn a správní lidi, to ne že ne… Poslyš, ale ne že to na mě někomu řekneš! To by mě místní chlapi už nikdy nebrali vážně a pošklebovali by se mi až do konce života, já dobře vím, jak to na vesnicích chodí!“

Mluvil tak nenuceně a přátelsky, že Honza ani nepostřehl, kdy a jak se to stalo, ale najednou z něj to obrovské zklamání jako mávnutím kouzelného proutku prostě odletělo. Věděl samozřejmě, že zůstalo někde hluboko v něm a číhá, až bude Honza sám, aby na něj mohlo zaútočit vtíravými dotazy a sebemrskačskými úvahami, ale pro tuhle chvíli, když se na něj zblízka konejšivě a kamarádsky usmívaly Petrovy oči, se Honza cítil prostě dobře a příjemně… a toužil po jediném: tuhle příjemnou chvíli plnou příjemných vjemů a pocitů ještě o něco prodloužit.

„Jasně že to nikomu neřeknu,“ pousmál se tedy. „Mně pivo taky nechutná…“

Ač to skoro nebylo možné, Petrův úsměv se ještě o něco rozšířil:

„No tak paráda, to jsem rád, že v tom nejsem sám! A to hruškový nepivo si se mnou teda dáš?“

„Tak jo, ochutnat ho můžu,“ pokrčil Honza rameny, aniž by si uvědomil, že v Petrově přítomnosti je to jeho nejčastěji používané gesto.

„Fajn, tak si ještě sedni, já pro dvě plechovky zaběhnu, jo?“

A o dvě minutky později už zase sbíhal schůdky z terasy – a v rukách kromě dvou plechovek držel i sáček s chipsy.

„Jsem si nemohl pomoct,“ usmál se skoro omluvně, „ale když já prostě miluju tu kombinaci ochucenýho piva a chipsů! Ale doufám, že si dáš se mnou! Kdybych měl celej pytlík sníst sám, tak půlku soboty proskučím na záchodě…“

Honza se rozesmál.

„Neboj, to určitě nehrozí! Jak přede mě někdo položí brambůrky, tak se nedokážu přestat cpát…“

„To jsme na tom stejně,“ chechtal se Petr. „Kdyby tě to zajímalo, můžu ti povyprávět, proč to tak je… Představ si, že není důležitý jenom složení těch lupínků, jakože sůl a tuky, ale dokonce i jejich křehkost, která na nás podprahově působí… Čím líp ten chips křupne, když do něj kousneme, tím větší máme tendenci sahat si do misky pro další a další!“

A tak se Petrovi povedlo téměř nemožné: Honza se skoro dvě hodiny bavil tak dobře, že úplně zapomněl na všechny svoje starosti a strachy. Cítil se v Petrově společnosti neskutečně hezky a uvolněně. Nejenom že ho zajímalo všechno to, co mu Petr vykládá, a samotnému mu pak nedělalo problém rozvyprávět se i o svých zážitcích nebo vzpomínkách, ale jako takový bonus k tomu všemu ho krásně hřálo na srdci, že spolu sdílejí nějaká tajemství… To Petrovo tajemství o tom, že mu ve skutečnosti nechutná pivo a že je spíš samotář než lev salonů a hospod, bylo sice o ničem oproti tomu Honzovu tíživému a temnému, ale tady nešlo o nějaké porovnávání se. Tady šlo o to, že si kluci mezi sebou začali postupně a pomaličku budovat důvěru. A taky o to, že Petr… možná, snad… nebral Honzu jenom jako nějakou přítěž, ale že v něm viděl potenciálního kamaráda, dobrého přítele… Pro Honzu byla tahle skutečnost opravdu důležitá a významná… a hřála ho v nitru i ve chvíli, kdy se s Petrem loučil.

„Ehm, tak… no, příště nějaký občerstvení donesu zase já,“ kývl Honza, už vestoje, hlavou ke stolku, na kterém stály vyskládané hned čtyři prázdné plechovky od piva, jeden sáček od chipsů a jeden od bramborových tyčinek.

„Honzi,“ usmál se Petr a jemně ho poplácal po rameni, „jestli to říkáš proto, že se bojíš, že budu tratnej, tak to se fakticky neboj. Město o mě jako o mladýho doktora, kterej převezme ordinaci po kolegovi Valeckým, co šel do důchodu, dost stálo, takže na nedostatek peněz si fakt stěžovat nemůžu… No ale jestli to byl nadhoz ohledně toho, že bysme si tohle povídání mohli brzo zase zopakovat, tak pak jsem určitě pro!“

Když šel Honza potemnělou vesnicí domů, v jeho nitru sice nehořel ten úlevný ohníček, který tam na chviličku zaplál před pár hodinami, ale i tak jeho nitro… životadárně žhnulo. Plál v něm jiný ohníček. Takový… potěšený. Rozradostněný.

Po hodně, hodně, hodně dlouhé době se Honza na něco těšil. Na někoho.

A to se setsakra počítalo.

***

Otevřel oči – a zahleděl se do těch jeho, tak známých, tak konejšivých, tak hřejivých. Přitáhly si ty Honzovy oči jako magnet… a on v tom uklidňujícím pohledu zakotvil jako loď, která po mnohahodinovém zmítání se v bouři konečně doplula do tichého, klidného přístavu.

„Ahoj, Honzi,“ špitl Petr… a jeho oči se srdečně, laskavě usmály.

„A… ah…,“ chtěl Honza odpovědět, ale nešlo to, nešlo mu to, hlas se mu zadrhl ve vyprahlém hrdle.

„To nic, nemluv,“ vztáhl Petr ruku a hřbetem dlaně Honzu jemně pohladil po tváři. „Jsem rád, že ses vůbec probral, s ničím dalším se nenamáhej… Všechno má čas.“

Honza se jenom pousmál, nebo se o to aspoň pokusil, nebyl si jistý, nakolik momentálně dokáže svoje obličejové svaly ovládat.

„Pamatuješ si, co se stalo? Pamatuješ si tu nehodu…?“ zeptal se tiše Petr, jeho pohled se zahalil do ustaraného hávu.

„J… jo,“ zkusil Honza přikývnout.

Petr přikývl taky a jeho oči se znovu naplno usmály, asi jako kdyby si sám v sobě, na nějakém svém interním seznamu, odškrtl další políčko.

„Dobře… Poslouchej, ať se trochu zorientuješ: ta nehoda se stala kolem jedenácté hodiny v noci, teď budou čtyři hodiny ráno… Asi máš momentálně dojem, že tě bolí úplně celej člověk, a taky je mi jasný, že ty přístroje kolem tebe musí působit dost hrozivě, ale budeš v pořádku, jo? Na to, jak vážně ta nehoda vypadala, jsi dopadl dost dobře, tvůj anděl strážnej si opravdu máknul, jen co je pravda! Máš akorát nějaký zlomeniny, naražený žebra, otřes mozku a podobně, ale nic, z čeho by ses nedostal a co by se nezahojilo. Jsem tu s tebou – a budu tu s tebou a dohlídnu na to, abys byl co nejdřív zase fit, jo? O všechno se postarám – a ty jenom odpočívej a ničeho se neboj.“

Honza srozuměně přikývl… Ale při těch posledních třech slovech mu oči úplně bezděky sklouzly ke dveřím. Jako kdyby podvědomě očekával, že se každou chvíli otevřou a že do nich vejde…

Znovu se podíval na Petra a s námahou ze sebe vykoktal:

„A… D… Dalibor?“

Bál se, hrozně se prostě bál, že se tu Dalibor zjeví – a že vezme situaci do svých rukou, teď, když je Honza ještě bezbrannější než jindy… Bál se, jak bude kvůli té nehodě vyvádět, kvůli všemu tomu zařizování a papírování, kvůli tomu, že mu Honza jenom přidělává práci a starosti, a taky se bál toho, že ho bude chtít odtáhnout z nemocnice rychle zpátky domů, aby mu mohl zase co nejdřív začít vydělávat peníze…

„Neboj se. O toho už jsem se taky postaral,“ odpověděl Petr… a na vteřinku, na mikrovteřinku jako kdyby se mu za očima temně zablýsklo…, než se zase přeladily do toho laskavého, všeobjímajícího a momentálně tedy hlavně Honzu-objímajícího výrazu.

A Honza jenom vděčně, úlevně vydechl… a pak se zase propadl do říše spánku.

***

Díky tomu natěšenému ohníčku byl celý další týden pro Honzu o trošku víc snesitelný. Přežil pondělní návštěvu svého šéfa… A dokonce se mu povedlo přežít i tu středeční.

Na tu si šéf znovu přivedl toho svého kamaráda.

„Říkal jsem si, že si to dnes zase trochu okořeníme, hm?“ vysvětlil šéf jeho přítomnost Honzovi tak samozřejmým a odlehčeným tónem, jako kdyby se mu svěřoval s postřehem, že venku hezky voní rozkvetlý šeřík.

Honza se od toho všeho, co se pak dělo v jeho pokoji, snažil někam odplout. Představoval si Petra a to, že už v pátek se s ním zase uvidí, vybavoval si jeho hlas, jeho oči, jeho úsměv, jeho smích… Jenže pak, z ničeho nic, jako kdyby se v něm něco přepnulo – a to ve chvíli, kdy se šéf věnoval jeho klínu, zatímco ten jeho kámoš znásilňoval Honzova ústa a u toho mu silně tiskl krk… V tu chvíli Honza najednou zatoužil, aby se všechny jeho myšlenky na Petra naopak vypařily. Nechtěl, aby byl Petr tomuhle všemu přítomný, a to ani jenom jako vzpomínka v Honzově hlavě. Honza si podvědomě připadal, jako kdyby tímhle vším Petra nějak podváděl, zrazoval… Tím, že někomu cizímu nabízí svoje tělo, tím, že to jeho tělo se každou chvíli začne zmítat v křečích vyvrcholení, ke kterému ho proti jeho vůli přivedli dva úplně cizí chlapi… Zase mu vyhrkly slzy, a to jako kdyby toho šéfova kámoše ještě víc nabudilo, a tak sevřel Honzův krk v prstech ještě silněji. Honza měl na chvilku pocit, že se snad udusí…, a když trhavě lapal po dechu, připadal si, jako kdyby chvílemi ztrácel vědomí.

Probrala ho až dobře mířená facka.

A zvýšené hlasy.

„Ty vole, seš normální? Podívej se, co jsi mu udělal na krku! To se nemůžeš trochu ovládat?!“

„Aby ses z pár modřin neposral! Vole, kdybych se chtěl ovládat, tak zůstanu doma a neplatím tak hříšný peníze za jízdy do tohodle zapadákova!“

„No paráda, takže nás jako všechny chceš dostat do průseru? Dalibor říkal, že prej už i nějakej místní felčar se zajímal, jestli kluka někdo nešikanuje ve škole… Jestli do toho začnou strkat nos cizí lidi, tak máme po srandě! A to v tom lepším případě!“

„Nedělej z komára velblouda! Tadyhle mladej si vezme rolák nebo šátek, to je teď moderní, a nikdo si ničeho nevšimne!“

A pak se ozvalo prudké prásknutí dveřma.

No konečně, pomyslel si Honza, získal totiž dojem, že už je v pokoji sám, ale když pootevřel jedno oko, zjistil, že odešla jenom jedna osoba. Šéf pořád postával u dveří a zkoumavě si Honzu přeměřoval pohledem… A do hajzlu, to mu to ještě nestačilo?

Šéf si ale dopnul pásek u kalhot, šáhl si do zadní kapsy pro peněženku… a pak položil Honzovi na peřinu tisícovku.

„Ten rolák si vezmi hned, rozumíš? Nebo si nějakej kup. Ne že mi Dalibor bude večer vytočeně volat, jasný? Běda ti, jestli si něčeho všimne!“

Teprve pak práskly dveře i za ním.

A Honzovi znovu vyhrkly slzy.

Začínalo to být nad jeho síly.

Ono tedy… bylo to nad jeho síly od samého začátku, ale tohle… Přestával to zvládat. Začínal se ztrácet v tom, kdo po něm vlastně co chce, kdo má právo po něm co chtít, komu se má za co zodpovídat. Přestávalo to být únosné. Začal z toho hledat východisko… a viděl jenom jedno jediné.

Možná, možná, když přimhouří obě oči a bude si držet všechny palce, tak dvě.

Ve čtvrtek pročísl typické podvečerní ticho zase zvuk zvonku.

Petr.

Dle svých slov se stavil cestou z práce zeptat, jestli ta mastička Honzovi zabírá… Tentokrát ale Dalibor působil v jeho přítomnosti dost netrpělivě, pořád naznačoval, že má na večer ještě nějaké plány, a když se Petr po pěti minutách tedy zase rozloučil, Dalibor se rovnou přichomýtl k Honzovi a zdánlivě klidným hlasem, ze kterého ovšem naprosto zřetelně odkapávala výhružka, prohodil:

„Na můj vkus ti náš doktor věnuje až moc pozornosti! Chraň tě sám pánbůh pustit si před ním hubu na špacír!“

Honza se vyděsil, ale zkusil na sobě nedat nic znát.

„Co…? Myslíš, že bych se jako měl před kýmkoliv potřebu chlubit tím, jakou jsi mi dohodil brigádu?“ ušklíbl se jízlivě. „A mimochodem, já jsem ho sem nepozval, vzpomínáš? Byl to tvůj nápad. Tak mu řekni sám, ať už sem nechodí, mě do toho netahej!“ A s těmi slovy se rychle rozběhl do svého pokoje.

„Nebuď drzej, ty fracku!“ slyšel za sebou ještě, ale věděl, že ničeho horšího se za svou drzost nedočká, že za vyběhnutí těch schodů Daliborovi nestojí. Ne dnes.

V pátek v podvečer si Honza nastrkal do batůžku několik plechovek speciálního bylinkového piva, přidal balíček chipsů a na Daliborův lehce podezíravý pohled zareagoval vysvětlením:

„Máme s klukama sraz na hřišti. Šimon slaví narozky.“

„Ne že tam budete dělat bugr jako posledně! Starosta pak nadává na schůzích, že je všude plno střepů a odpadků!“ bylo to jediné, co Dalibora zajímalo. Neměl vůbec tušení, že posledně se Honza žádné podobné akce nezúčastnil… Neměl tušení, že Honza se podobných akcí nezúčastňoval už několik měsíců. Neměl tušení, protože ho to nezajímalo.

Honza samozřejmě nemířil nikam na hřiště. Měl namířeno na jednu konvalinkami nazdobenou zahradu, na jedno pohodlné ratanové křesílko… a za jedním vždy dobře naladěným mužem. Doufal, že si toho, kam jde, nikdo ve vsi nevšimne a že se tato informace nedoklevetí až do hospody k otčímovi, ale i kdyby, bylo mu to momentálně jedno. Chtěl se s Petrem vidět. Chtěl si s ním zase povídat. Chtěl se s ním zase smát. I za cenu toho, že se to Dalibor dozví, vytočí se do běla – a jemu přistane na tváři několik dalších facek. No co. Byl zvyklý je dostávat i za pitomosti, za malichernosti. A Petr rozhodně nebyl ani pitomost, ani malichernost. Pro Petra ty případné facky vydrží rád.

Po dvou, možná i třech hodinách strávených na Petrově zahradě, které utekly neuvěřitelně rychle, Petr k Honzovu překvapení nadhodil:

„Poslyš, dnes je trochu chladněji než posledně, nepřesuneme se ještě na chvilku dovnitř? Ale jak chceš, jestli už chceš jít domů, tak to samozřejmě chápu. Ale zároveň tě rozhodně nevyháním, dobře? Můžu nám nachystat i něco menšího k pozdní večeři, ty brambůrky na mě zafungovaly tak trochu jako předkrm, co říkáš?“

A Honza… souhlasil. Jeho hlava v podstatě přikývla dřív, než si to Honza stihl všechno promyslet a domyslet. A Petr se na něj za to potěšeně usmál – a Honza mu ten úsměv rozzářeně oplatil. Ne, už se nebál jít k Petrovi do domu. Už ne.

Petr jim v kuchyni přichystal rohlíky obložené sýrem a šunkou, Honza k tomu zatím přičinlivě nakrájel na kolečka okurku… A když povečeřeli, zůstali rovnou v kuchyni, jenom před ně Petr postavil další plechovky, tentokrát s colou, a nesedl si na židli naproti Honzovi, ale vedle něj.

„To je moje druhá nejvíc oblíbená hříšná kombinace: brambůrky a napěněná cola,“ prozradil se smíchem. „Akorát teď teda bez těch brambůrků, no, protože nevím jak ty, ale já už jsem docela nacpanej takhle na noc…“

„Jo, já taky,“ usmál se Honza. „Asi… už bych měl jít, je fakt pozdě,“ zarezonovalo v něm to slovní spojení takhle na noc.

„Nestresuj, v klidu si to ještě dopijeme, hm?“ řekl Petr a rovnou si ze své plechovky upil. „Poslyš, Honzi, já, no… mně to nedá. Chtěl bych se ještě na chviličku vrátit k tomu, o čem jsme začali posledně…“

Honzova tvář se zasmušila, okamžitě totiž věděl, kam Petr míří.

„Říkal jsi, že o tom mluvit nebudeme, když nechci!“ ohradil se.

„Jo, já vím,“ pozvedl Petr ruce ve smířlivém gestu, „a pořád to platí. Že o tom nebudeme mluvit celej večer. A nebudu z tebe nic tahat proti tvý vůli. Jenom… no prostě… co kdybysme o tom pokaždý mluvili… pár minut? Víš, já… mě k tomu vždycky něco napadne, a prostě… nemůžeš se mi divit, že to nedokážu tak úplně spolknout a předstírat, jako že nic… Ty bys dost možná taky nedokázal mlčet, kdybys zjistil, že se něco podobnýho děje nějakýmu tvýmu kamarádovi, ne…?“

Petr to holt nemínil vzdát. Věděl, že ty jeho argumenty jsou chabé a chatrné, ale ani tak to nehodlal vzdát. Volal kvůli tomu dokonce jedné své kamarádce psycholožce a ta mu dala nějaké nejzákladnější rady… Nechávej tahle vrátka pořád pootevřená. Udržuj je pootevřená. On si na to zvykne… a až se na to bude cítit, tak do nich jemně strčí a ony se otevřou dokořán. Přišlo mu to ze všech těch rad, které dostal, jako ta nejlepší. Ta, která se mu k Honzovi a jeho povaze nejvíc hodila.

Honza se na pár vteřin nad Petrovou otázkou zamyslel, než pak zavrtěl hlavou a sklopil hlavu. Petr měl pravdu: kdyby měl Honza dojem, že některého z jeho kámošů někdo mlátí, určitě by se na to neuměl nevyptávat. Minimálně teda dřív, v době, kdy si svých kamarádů víc všímal a kdy spolu řešili spoustu důvěrných věcí… Poslední dobou ale stály všechny jeho vztahy za nic. Jeho kamarádi by pravděpodobně byli dost překvapení už tím, kdyby směrem k nim prohodil jakoukoliv větu delší než pět slov…

„No tak vidíš,“ využil Petr toho, že je Honza sdílný aspoň skrz tahle němá gesta. „A já to mám stejně. Možná to mám vlastně o to zesílenější tím, že jsem doktor a je pro mě přirozený lidem pomáhat, takže mi opravdu hodně vadí, že existují i lidi, kterým naopak přijde přirozený někomu ubližovat… Každopádně když za mnou přijde na návštěvu kamarád, kterýmu se sotva zahojilo dost drsně pohmožděný zápěstí, tak nedokážu předstírat, že jsem si nevšiml, že má na sobě v květnu z ničeho nic rolák, rozumíš mi?“

Honza cítil, jak mu na tvářích naskakují rudé fleky. Styděl se, strašně moc se před Petrem styděl! Přitom to vlastně nedávalo smysl, on se neměl za co stydět – on lidem neubližuje, on nic špatného nedělá, on se jenom dostal do situace, kterou nedokáže sám vyřešit. Přesto si ale díky té Petrově starostlivosti a pozornosti připadal trapně, připadal si, že ten špatný je tu on. Minimálně jsem ten, kdo mu přidělává starosti. A kdo se chová jako pětiletý děcko, který mu neumí ani pořádně odpovídat na otázky. A kdo mu zatajuje důležitý skutečnosti. Achjo…

Znovu jenom němě přikývl, při nejlepší vůli nebyl schopný žádné dospělejší reakce.

„Můžu se podívat…?“ zavlnila se kuchyní tichá, opatrně pronesená otázka.

Honza loupl po Petrovi očima, ale hned je zase sklopil ke stolu… a s předstíranou lhostejností pokrčil rameny. Zároveň ale celý strnul a napjal se, a aniž by si to uvědomil, začal zrychleně, mělce dýchat.

Petr se naopak nadechl pořádně zhluboka. Všech těch Honzových podvědomých reakcí si všiml, a tak mu bylo jasné, že bude muset být hodně obezřetný, aby ho nějak nevyplašil, nevyděsil ještě víc, než už zjevně je… Přišoupl se i se židlí o kousíček blíž, pak pomalu vztáhl ruku a dotkl se látky, která Honzovi těsně přiléhala ke krku. Zavnímal, jak Honza zadržel dech, a tak ho hřbetem dlaně lehounce pohladil po bradě:

„Klid, jenom se kouknu…“

Honza vydechl vzduch z plic a smířeně přikývl. Pak trošku natočil hlavu, aby dal Petrovi najevo, kam přesně se má podívat…, a zavřel oči.

Petr samozřejmě tušil, co uvidí, až Honzův rolák poodhrne, stejně ale na vteřinu zkoprněl, když to opravdu spatřil na vlastní oči. Otisky prstů na místě, kde nikdo neměl právo Honzu tisknout. Jednoznačné stopy po škrcení.

Kurva!

Rychle se ale vzpamatoval, protože Honza teď potřeboval jeho klidné, konejšivé já.

Nasucho polkl, nechal látku Honzova roláku, ať ty tmavomodré fleky zase zakryje…, a najednou pocítil potřebu přivinout si Honzu do náručí.

„Mohl bych tě obejmout?“ zeptal se potichu.

Honza ještě pořád cítil dozvuky těch jemných Petrových dotyků na krku… A teď ho pohladil i ten jeho hebký hlas, ta hebce pronesená otázka… A on zatoužil cítit toho víc. Víc jeho dotyků. Víc jeho hebkosti. Víc jeho hlazení. Víc jeho pozornosti. Jenže to nedokázal přiznat, nedokázal to prostě přiznat, nedokázal přikývnout, i když šíleně moc chtěl… A ze všech těch rozporů uvnitř něj, z toho, jak byl sám ze sebe a z reakcí a požadavků svého těla zmatený, mu vyhrkly slzy, jako další taková zmatená reakce jeho těla.

Petr sice nebyl psycholog, přesto v těch Honzových reakcích nějakým způsobem dokázal číst. Nebo aspoň doufal, že to dokáže… A tak se k němu naklonil a jemně, lehounce omotal paže kolem jeho těla; tak lehounce, aby se Honza mohl kdykoliv postavit a odejít, aby se v jeho objetí necítil jako někde, odkud nemůže utéct…

Honza se ale v jeho objetí cítil úplně opačně: jako v ráji. Jako v heboučkém, bezpečném ráji. Jako na místě, odkud nejenom že nechce utéct, ale odkud nechce nikdy odejít. Úplně se uvolnil, naprosto podvědomě se k Petrovi přitulil… a měl dojem, že se v jeho náručí, které navozovalo pocit absolutního bezpečí a vonělo domovem, prostě rozpustí blahem…

A ta obrovská úleva, co se mu usídlila v nitru a šířila se jeho tělem jako lavina, způsobila, že se naplno rozbrečel. Sám před sebou na to byl už zvyklý, před Petrem se za to maličko styděl…, ale přitom se vlastně nestyděl vůbec. Přišlo mu to jaksi přirozené. Petr jako kdyby svou blízkostí a svými záda mu hladícími dlaněmi tahal z Honzy všechny ty slzy a všechnu tu bolest ven. A Honza se obojího zbavit prostě potřeboval.

Teprve když jeho úleva dosáhla takové míry, že mu slzy samy od sebe přestaly téct a z jeho vzlyků se stalo jenom tichounké popotahování, propustil ho Petr ze svého objetí, položil mu ruce na ramena a o kousíček ho od sebe oddálil, tak, aby mu viděl do tváře; tušil, že Honza k něčemu takovému sám nenajde odvahu.

„Honzi, podívej se na mě,“ požádal ho jemně.

Honza se ještě pořád šíleně styděl. Vlastně se styděl ještě víc – teď, když mu bylo jasné, jak příšerně musí s těmi červenými, pláčem opuchlými tvářemi vypadat… a když cítil, jak Petrovi nejen svými slzami promáčel tričko… Přesto ale ta úleva, co mu ještě pořád rezonovala tělem, způsobila, že dokázal tenhle Petrův požadavek splnit – a tak k němu nakonec oči opravdu zvedl.

Petr ho za to odměnil širokým, povzbuzujícím úsměvem, a zatímco bříškem palce začal úplně bezděky stírat vlhké stopy po slzách z Honzových tváří, potichu pronesl:

„Honzi, vážně mi nechceš říct, co se děje? Kdo ti ubližuje? Nebo… přemýšlel jsi o tom, co jsem ti říkal minule? Já jsem pro tebe pořád cizí, ale Dalibor je tvoje nejbližší rodina… Určitě by chtěl vědět, kdo ubližuje jeho synovi. A chtěl by se postarat, aby se to už dál nedělo. Jsem si jistej, že by pro to udělal všechno, co by bylo v jeho silách… To, že ti už bylo osmnáct, neznamená, že odteď už si musíš všechny problémy řešit sám, víš? Rodina je tu od toho, abyste si navzájem pomáhali napořád…“

Jenom pár klidně pronesených vět… a v Honzovi se všechno zlomilo. Všechno.

Veškerá úleva byla pryč.

Ten tíživý kámen znovu vyrostl v jeho břiše jako nějaká supertěžká rychlohouba… a tlačil ho tam a tlačil a tlačil. Tlačil ho tak moc, do žaludku i do bránice, že Honza skoro ani nebyl schopný se nadechnout…, a zároveň mu přišlo, jako kdyby se měl hned v příští vteřině pozvracet…

Vytrhl se z Petrova držení tak prudce, až ho málem i se židlí porazil, a chvilku nad ním jenom stál, lapal po dechu a dlaně bezděky svíral v pěst.

Petr na něj zespodu upíral zmatený pohled.

„Co se děje…?“ zapátral a pomaličku, aby Honzu nevylekal, se taky postavil na nohy.

Honza nebyl ještě pořád schopen slova, v hlavě se mu všechno mlelo tak divoce, že nedokázal odchytit ani jednu jedinou myšlenku, rozmotat ji a podělit se o ni. A tak jenom dál prudce, zrychleně dýchal a nevědomky u toho vrtěl hlavou.

„Honzo, co je? Řekl jsem něco špatně…?“ nechápal Petr, zatímco si v hlavě rychle přehrával všechna před chviličkou vyřčená slova a zkoušel přijít na to, co z toho mohlo Honzu tak rozhodit.

„Všechno jsi řekl špatně!“ vydoloval ze sebe Honza konečně aspoň pár slov, a když už se mu to povedlo, dal si záležet, aby je na Petra zakřičel pořádně hlasitě. „Všechno to chápeš úplně špatně!!!“

„Dobře,“ prohodil Petr klidně, smířlivě. „Tak si ještě na chvilku sedni a řekni mi…“

„Ne, já už tu s tebou sedět nebudu!“ vybuchl Honza. „Ty seš na jeho straně!“

„Na čí…?“ nakrčil Petr zmateně čelo.

„Na JEHO!!!“ zařval Honza frustrovaně, zoufale, na pokraji sil, a přesto hlasem tak silným, plným vzteku a odhodlání. „Ale on není žádná moje zasraná rodina! On je… on je…,“ Honzovi se zlomil hlas a zase mu vyhrkly slzy, ale naštvaně si je setřel pěstí a rozčileně pokračoval: „On je ten, kdo je za mnou vodí, chápeš? On to všechno dávno ví! Ví přesně, kdo a co mi dělá! A zve je pořád znovu!!!“ Pak bezmocně rozhodil rukama… a odevzdaně ztišil hlas: „No, tak teď to víš… a můžete jít spolu zase na pivo, on je jinak fajn chlap, že jo…“

Petr zbledl, jeho tvář se stáhla šokem, hněvem a zároveň bolestí – bolestí, kterou vnímal z každého jednoho Honzova slova.

„Honzo, proboha… to…“

Zkusil k němu natáhnout ruku, jenže Honza sebou znechuceně škubl, jako kdyby se o něj otřel had, a vyjekl:

„Nech mě být! Nechte mě už všichni konečně být!!!“

A s těmi slovy se rozběhl pryč, bylo mu jedno, že nechal v kuchyni svou mikinu, batoh i na stole položený mobil, bylo mu jedno, že na něj Petr něco volá… bylo mu všechno jedno.

Ještě před chvílí, před pouhými pár minutami to vypadalo, že z tohohle marasmu existují dvě východiska. To druhé se mu rýsovalo před očima, mělo Petrův hlas a Petrovy paže a Petrovy oči…

Ale teď… teď už zbylo jenom jedno, jedno jediné. Poslední.

A tak utíkal, utíkal a utíkal, proběhl vesnicí, minul svůj rodný dům, který už dávno nevnímal jako domov, a utíkal dál. Minul ceduli, která všem přijíždějícím oznamovala, jak se jeho rodná víska jmenuje, a utíkal dál.

Utíkal, co mu nohy stačily.

Run for my life.

Nepřemýšlel, kam běží, nepřemýšlel, co bude dělat, až tam doběhne, nebo co bude dělat, když nikam nedoběhne. Nevěděl, co znamená doběhnout a kde je to tam. Věděl jenom to, že už se nemá kam vrátit… a taky že nikam, nikam nepatří. Ty dvě nápomocné ruce, o kterých si posledních pár dnů tak rád představoval, že by ho mohly obejmout, a které mu dnes dokonce to nadějeplné objetí dopřály, byly najednou strašlivě vzdálené a nedostupné, cizí. Cizí jako všechno… a všichni, úplně všechno a úplně všichni.

A tak utíkal od těch cizích paží a od toho cizího domu a od té cizí vesnice, utíkal od života, který už taky nebyl jeho, který už byl taky jenom chladný a cizí. Běžel a bylo mu jedno, že na západní straně oblohy se krčí pouhý srpeček měsíce, který navíc jen sem tam vykoukne mezi stromy, čili že není skoro vidět na cestu. Vlastně to naopak vítal.

Když se za zatáčkou ozval zvuk přibližujícího se auta, bylo mu to taky jedno… a taky to uvítal.

Bylo mu jedno i to, když v záři reflektorů zjistil, že utíká tomu autu přímo pod kola. A bylo mu jedno i to, že to auto nestihne zabrzdit včas.

Všechno mu to bylo jedno… a všechno to vítal.

Chtěl to tak.

Utíkal tomu autu naproti. Utíkal naproti tomu konci. Utíkal naproti té tmě, která mu konejšivě slibovala, že už nikdy, nikdy, nikdy nebude muset znovu zažít všechnu tu bolest… a taky všechno to ponížení… a všechno to trápení vyplývající z těch neřešitelných a nevyřešitelných problémů.

Do tmy, která mu mazlivě vemlouvala, že ho z toho marasmu zvaného život vysvobodí.

Do tmy, na jejímž konci si představoval světlo… a v tom světle na něj bude čekat jediná osoba, která ho kdy měla opravdu ráda.

Mami…

***

Když se probral znovu, nejdřív se jenom zaposlouchal, oči nechal zavřené. Ticho v pokoji protínalo jen jemné pípání a bzučení přístrojů a vrčení zářivek, to bylo vše. Nabyl dojmu, že je v pokoji sám, a tak oči otevřel – a když pootočil hlavu, všiml si Petra klimbajícího v malém křesílku. Než se rozmyslel, jestli ho má zkusit pozdravit a tím ho probrat z téhle nepohodlné polohy, nebo jestli ho má naopak nechat se vyspat, Petr taky otevřel oči – a celý pokoj se okamžitě zalil hřejivým, láskyplným světlem.

„Ahoj, Honzi,“ usmál se Petr, naklonil se k Honzovi blíž a jemně mu dlaní přejel po paži, která jako jediná ze všech čtyř Honzových končetin nebyla uvězněná v sádře, v ortéze nebo aspoň pod obvazem. Nic dalšího neříkal ani nedělal, na nic se zatím nevyptával, jenom Honzu nechával, aby se svým vlastním tempem probral… a rozpomněl na všechno, co jeho autonehodou zatížené mysli přišlo pro tuhle chvíli důležité.

„Ahoj,“ špitl Honza nejistě.

Ještě chvilku se jeden do druhého vpíjeli pohledem, než si Petr troufl položit mu pár otázek:

„Jak ti je? Je to aspoň trošku lepší než posledně? Bolí tě něco?“

Honza si dal načas, než vnitřním zrakem proskenoval celé své tělo.

„Nebolí,“ vydechl nakonec a pousmál se.

Petr mu ten úsměv vrátil stonásobně zesílený:

„To jsem rád.“

Honza otočil hlavu, aby dohlédl na druhou stranu pokoje, kde podvědomě očekával okno, byla tam ale jenom další bílá zeď.

„Kolik… je hodin?“ zajímalo ho. Neměl tušení, jestli spal jenom chvilku, nebo tu prospal celý den…

Petr letmo mrknul na hodinky:

„Bude jedna… jedna odpoledne. Prospal jsi vizitu, snídani i oběd,“ usmál se. „Máš hlad? Nemůžu ti teda slíbit bůhvíco, ale něco menšího k jídlu ti seženu…“

Nikam nechoď, prosím! Nenechávej mě tu samotnýho! Honza úplně strnul, když si představil, že by mu šel Petr shánět něco k jídlu… a mezitím by se tu objevil Dalibor…

„Já… no… ne, radši… tu zůstaň,“ vtěsnal všechny svoje strachy do pár slov.

Petrovi i těch pár slov stačilo, aby pochopil.

„Neboj se,“ sklouzl svou dlaní po Honzově předloktí níž, pohladil ho po zápěstí… a pak ho jemně chytl za ruku. „Nikdo kromě doktorů, sester a mě sem k tobě na pokoj nemůže, to jsem zařídil. Ono teda popravdě, Dalibor by sem po svých ani nedošel, je tak trochu… řekněme indisponovanej… Víš, pořád si stojím za tím, že ve vesnici s náma žije spousta správných a férových chlapů, Honzo. Jenom jsem byl slepej a blbej, když jsem mezi ně řadil i Dalibora, promiň mi to… Každopádně se o všechno podstatný postarali, zatímco jsem byl tady s tebou. No a co se týče těch dalších dvou, tak jejich jména i adresy už má k dispozici policie. A ta už se o ně postará svýma vlastníma metodama, takže se opravdu nemusíš bát, že bys je ještě někdy viděl znovu…“

Honza ani nemohl uvěřit tomu všemu, co slyšel. Vážně? Takže… takže je to vyřešený? Jenom tak? Z ničeho nic? Během pár hodin…? Vykuleně na Petra hleděl a hledal v jeho tváři důkazy, že se mu to nezdá… a že mu Petr nelže… a že… že najednou to, co se ještě včera jevilo jako neřešitelný, bezvýchodný problém, je definitivně za ním…

„Ono teda, no,“ pokračoval Petr, „zatím se tím nezatěžuj, ale na druhou stranu nechci, aby sis potom myslel, že k tobě nejsem upřímnej a nejednám s tebou narovinu, takže ti to naservíruju rovnou. Policie s tebou taky bude chtít mluvit, časem. A taky s tebou bude chtít mluvit psychiatr, protože, Honzi, podle řidiče toho auta, co tě srazilo, jsi mu vběhl přímo pod kola schválně…“ Petr se na chviličku odmlčel, jednak proto, že cítil, jak se mu láme hlas, no a pak taky proto, že chtěl dát Honzovi šanci se k tomu aspoň jedním slůvkem nebo gestem vyjádřit.

A Honza se vyjádřil: z Petrova pohledu neuhnul, nezavrtěl hlavou ani nepřikývl, ale vyhrkly mu slzy. A tím – opět – řekl dost na to, aby Petr pochopil, co pochopit potřeboval.

„Neboj se,“ hlesl a rychle opanoval svůj hlas, aby zněl přesně tak pevně, jistě a konejšivě, jak to Honza teď potřeboval, a zároveň mu povzbudivě stiskl dlaň, „to nejhorší máš za sebou, teď už bude všechno jenom a jenom lepší, jo? Společně to všechno zvládneme. Protože já tě v tom nenechám samotnýho. Takže až tě propustí z nemocnice, nastěhuješ se ke mně, to za prvé. Odpočineš si a nabereš síly, to je teď hlavní a nejdůležitější, no a pak… pomalu, po krůčkách… vyřešíme všechno to ostatní, jo? Tvoje studium. Dalibora, policii. Tvůj dům. Ale už teď ti slibuju, že na nic z toho nebudeš sám.“

Honza byl z toho všeho totálně a úplně perplex. Nechápal, prostě… nechápal…, jeho hlava to nepobírala… Jak to, že se najednou z úplné temnoty a chladné bezvýchodnosti… dostal do ráje? Na místo plné měkoučce hřejivého světla… a naděje… a dobrých konců…? Jak je to možné? Takové zázraky se přece nedějí… nebo dějí? Opravdu existují strážní andělé? Opravdu je tam nahoře někdo, komu na Honzovi záleží…, někdo, kdo dal pozor, aby řidič toho auta přece jenom stihl zabrzdit včas… a někdo, kdo Petrovi před pár měsíci našeptal, ať vezme místo doktora v jednom malém městě, s tím, že tenhle jeho dobrý skutek bude po zásluze odměněn…?

Honza chtěl Petrovi oponovat, že nic z toho nemůže přijmout. Chtěl mu říct, že si nic z toho nezaslouží. Chtěl se s ním podělit o svůj strach, že mu to nikdy nebude moct dostatečně oplatit, vrátit, splatit.

Ale ze všeho nejvíc mu chtěl vděčně skočit do náručí… a už nikdy, nikdy se z ní nemuset vymanit.

A Petr si to v jeho očích všechno přečetl… a pak se k němu sklonil a vtiskl mu na uslzené líčko něžnou, hebkou pusu. Jako takový příslib toho, že až bude Honzovi líp a nebude ho bolet každičké zavrtění, tak si ho k sobě do náručí moc rád přivine… a už nikdy, nikdy ho z ní nepustí.