Run for Life (1/2)

Věnováno Tamovi :-)

Běžel. Utíkal, co mu nohy stačily. Prostě zdrhal.

Run for my life.

Nepřemýšlel, kam běží, nepřemýšlel, co bude dělat, až tam doběhne, nebo co bude dělat, když nikam nedoběhne. Nevěděl, co znamená doběhnout a kde je to tam.

Bylo mu jedno, že na západní straně oblohy se krčí pouhý srpeček měsíce, který navíc jen sem tam vykoukne mezi stromy, čili že není skoro vidět na cestu. Vlastně to spíš vítal.

To, že nic nevidím já, znamená, že taky nikdo nevidí mě.

Jenže běžet po silnici, lesem, v dost nepřehledném úseku, škobrtat po krajnici a nebýt viděn nebývá nejšťastnější nápad. Ani nejlepší řešení.

Bylo mu to ale jedno.

Když se za zatáčkou ozval zvuk přibližujícího se auta, bylo mu to taky jedno.

Bylo mu jedno i to, když náhle, v záři reflektorů, zjistil, že neběží tak úplně po krajnici. Že je spíš uprostřed silnice. Že… tak trochu… utíká tomu autu přímo pod kola.

A bylo mu jedno i to, že to auto nestihne zabrzdit včas.

Ne, vlastně mu to nebylo jedno; on to tak chtěl. Proto utíkal tomu autu naproti. Protože doufal, že nestihne zabrzdit včas.

Nebo v to aspoň ještě stihl zadoufat… těsně předtím, než se – zase – všechno ponořilo do tmy.

Do tmy, skrz kterou se mu k uším ještě doneslo kvílení brzdících pneumatik… a pak křik… a hlasy…

Do tmy, která ho obestřela úplně celého.

Do tmy, která mu konejšivě slibovala, že už nikdy, nikdy, nikdy nebude muset znovu zažít všechnu tu bolest… a taky všechno to ponížení… a všechno to trápení vyplývající z těch neřešitelných a nevyřešitelných problémů.

Do tmy, která mu mazlivě vemlouvala, že ho z toho marasmu zvaného život vysvobodí.

Do tmy, na jejímž konci si představoval světlo… a v tom světle na něj bude čekat jediná osoba, která ho kdy měla opravdu ráda.

***

Začalo to nevinně.

A vlastně to začalo dost hezky.

Honza svou mámu miloval. A chtěl pro ni jenom to nejlepší. Takže když mu ona, to bylo dva měsíce před jeho patnáctinami, s tajuplným, ale o to nadšenějším úsměvem oznámila, že mu chce někoho představit, a pak ho seznámila s Daliborem, měl z toho opravdu upřímnou radost. Dalibor působil sympaticky, bodře, pořád se smál, pořád mámu objímal kolem ramen a vrhal na ni zamilované obličeje. Byl sice o dobrých deset let mladší než mamka, ale Honza to vlastně ani nepoznal, a kdyby jednou neslyšel dvě sousedky postávající před obchodem, jak o tom klevetí, ani by si tohoto detailu nevšiml… Pro něj bylo důležité, jak vedle něj máma pookřála, jak najednou celá zářila.

Když se tedy Dalibor o pár týdnů a jednu svatbu uspořádanou v úzkém rodinném kruhu později přistěhoval do jejich domu a zabral si pro sebe prostory, které dřív patřily tátovi, Honzovi to nejenom nevadilo, ale při usínání se přistihl, že se usmívá od ucha k uchu. Jeho rodina zase byla – tak nějak – kompletní. Máma zase vypadala – tak nějak – šťastně.

A tak si mohl kompletně a šťastně připadat i on.

Bohužel si tak nepřipadal dlouho. Rok, rok a půl, než si začal všímat prvních náznaků, že není všechno v pořádku. A dva roky, než mu došlo, že to nejsou jenom náznaky, že si to nenamlouvá; ale že se to děje.

Dalibor se už nedíval na mámu tak zamilovaně. Mnohem zálibněji se díval na plechovku piva ve své ruce. Už se tak vesele nesmál. Nebo aspoň ne do té chvíle, než se dostal do nálady za pomoci něčeho ostřejšího. Už netrávil tolik času s mámou a Honzou. Mnohem radši chodil se svými kumpány do místní hospůdky a vůbec mu nevadilo, že tyhle kumpány ještě před pár měsíci ani neznal… A taky už nevyprávěl při večeři zábavné historky z práce. Z té ho totiž vyhodili… a jemu se nedařilo najít si novou.

Prostě… měnil se Honzovi před očima. A i máma se mu měnila před očima.

Netušil, že je to teprve začátek.

Netušil, že máma se mu mění před očima mimo jiné i proto, že se potýká s vážnými zdravotními problémy… Když mu to konečně jednoho dne se slzami v očích přiznala, zbývalo jí pouhých několik měsíců života.

And isn´t it ironic? Don´t you think?

Ta známá melodie mu zněla v hlavě, ne, schválně si ji vyvolával v hlavě ten den, kdy seděl v první řadě v obecní kapli a zlomený bolestí zíral na máminu rakev. Schválně si tu melodii vyvolával v hlavě, aby přehlušila ty hlasité, a taky teda chvílemi dost falešně znějící skladby hrané místním klavíristou na varhany. Přišlo mu ironické, a nějakým zvráceným způsobem vlastně i dost výmluvné, že máma má pohřeb na den přesně tři roky poté, co mu Dalibora představila.

Další týdny prožíval jako v mlze. Nevnímal. Nemyslel. Nevzpomínal. Jenom tak jaksi… živořil. Budík ráno. Cesta přes tu tak známou, přesto najednou tak cizí vísku na autobus. Cesta do města. Cesta do školy. Vyučování. Přestávka. Vyučování. Přestávka. Občas oběd. Cesta na autobus. Cesta do vesnice. Cesta ze zastávky… domů. Domů, ale přitom… přitom už to nebylo doma.

A tohle byla myšlenka, která ho z toho živoření v mlze po několika týdnech probrala. To uvědomění, že už doma není doma. Že jako ano, je to sice jeho postel, jeho pokoj, jejich kuchyň, ale… to je všechno. On tam tak akorát bydlí s úplně cizím člověkem.

S člověkem, který byl den za dnem víc a víc cizí.

Jestliže za mámina života se Honzovi měnil před očima, tak po mámině smrti se Dalibor během chvilky změnil úplně k nepoznání. Stal se z něj zlomyslný, záštiplný, nevyzpytatelný člověk.

Agresivní člověk.

Poprvé to Honza zažil na vlastní kůži, když přišel domů později večer, protože se ještě cestou ze školy stavil na hřbitově… a nějak se tam zapomněl… A když pak doma otevřel ledničku, protože mu nebylo příjemné, jak se mu bolestivě kroutí žaludek hlady, a zjistil, že v ní není skoro nic, čím by mohl svůj hlad ukojit, zklamaně si povzdychl. A než se vzpamatoval, jeho otčím ho popadl za rameno, otočil ho k sobě čelem a vlepil mu takovou facku, že se Honzovi podlomila kolena.

Byl z toho tak vyšokovaný a vyděšený, že se jenom chytil za tvář a zmateně zvedl k otčímovi oči, nebyl ani schopný se zeptat, za co to bylo… Ostatně, Dalibor mu odpověděl sám:

„Ty spratku, kde se jako taháš? Tady je bordel jako v tanku, lednička prázdná – a milostpán se dokolíbá domů až v devět večer? A ještě si suverénně nakráčíš k ledničce a tváříš se otráveně, že tam nic není? To mám snad zařizovat všechno já? A ještě to platit? Jak si to vůbec představuješ? Osmnáct už ti bylo, panáčku, takže se začni trochu starat, jinak se odsud zdekuješ, rozumíš? Já tě živit nebudu, já fakt ne! Najdi si nějakou brigádu a začni domů nosit peníze! Provoz tohohle velkýho baráku něco stojí!“

„Jo, tak… za tři měsíce, až začnou prázdniny, tak já…,“ pípl Honza, ale Dalibor ho vůbec nenechal domluvit.

„Žádný tři měsíce! Brigádu zvládneš i při studiu, nebo si myslíš, že nevím, jak se na tý škole ve skutečnosti flákáte? Gympl, pff! Je to škola na hovno, z tebe bude hovno, až odmaturuješ – takže na co čekat? Začni domů nosit prachy hned, nebo si rovnou jdi zabalit kufry a odstěhuj se, kam chceš. Já pod jednou střechou s nemakačenkem žít nebudu!“

Honza jenom přikývl, ale v duchu polykal slzy. Slzy rozhořčení nad tou nespravedlností. Tss, jak jako, nemakačenko? Sám má jenom brigádu na místní pile, po sezóně bude zase bez práce… A taky na mě bere sirotčí důchod! Si myslí, že to nevím? Jo, no, ono zase tak se na gymplu neflákáme, občas se tam dozvíme i něco užitečnýho! Jenže to mu říct nemůžu, nevypadal, že by ho zajímaly jakýkoliv mý argumenty… A už tak budu mít tvář zítra nateklou, auvajs, nepotřebuju, aby mi ještě zlomil nos nebo tak něco!

Zbytek večera potom strávil pátráním na netu. Hledal si informace, rady, ale taky zjišťoval, kolik má našetřených peněz… a kolik by stál pronájem nějakého pidibytu někde ve městě… Do prdele. I když si zítra zajdu na sociálku a ten sirotčí důchod si nechám vyplácet na svůj účet, tak mi to zatím nevyjde… O prázdninách si něco vydělám, jenže po prázkách jdu do čtvrťáku a čeká mě maturita, nemůžu si dovolit zameškávat školu a místo toho chodit někam makat… Ale tak třeba by to nějak vymyslet šlo. Každopádně minimálně přes léto musím ještě vydržet tady. A pak se uvidí.

Vidělo se ve skutečnosti mnohem dřív. Vidělo se už za dva týdny. To když jednu středu přišel Honza domů, rovnou ze školy, za světla… a na tvář mu přilítla facka snad ještě dřív, než si vůbec v předsíni stihl sundat mikinu.

„Ty jeden nevděčnej zmetku!“ řval po něm otčím a mával mu před obličejem nějakým papírem. Úředně vypadajícím papírem. Honzovi okamžitě svitlo, o co se jedná. „Co to má jako znamenat? Takže milostpán se rozhodl, že si nechá sirotčí důchod posílat na svůj účet? A ani se neobtěžuješ mi to oznámit? Já s těma penězma počítám! Víš, co je potřeba měsíčně kolem tohohle baráku poplatit? No nevíš, protože se o nic nezajímáš! Už máš tu brigádu, jak jsme se tuhle bavili? Nemáš, co? Však co, on to papá Dalibor nějak zařídí, já se můžu dál flákat, že jo?! No tak na to zapomeň!“ A s tím popadl Honzu za triko, přitáhl si ho těsně k sobě – a výhružně mu zasyčel do tváře: „Šanci jsi měl, teď ti najdu práci já. Vlastně už jsem tak trochu rozhodil sítě a jeden zajímavej džob se ti rýsuje… Když budeš hodnej, tak ti z toho nějaký peníze taky kápnou, ale většinu beru já, s tím počítej!“

Pak Honzu pustil, zapředstíral, že mu chce vrazit ještě jednu facku, a když Honza instinktivně trhnul hlavou, jenom se pobaveně rozesmál… a jako páv se odnesl do obýváku.

„A zítra po škole rovnou domů!“ zavolal na Honzu ještě přes rameno. „Jestli to klapne, tak ti tvýho novýho zaměstnavatele rovnou i představím! Ne že nás tu necháš čekat!“

***

Probral se.

Ta tma zesvětlala… černota se rozplynula… Pod víčka se mu prodralo trochu světla… a on zklamaně, téměř zoufale vydechl všechen vzduch z plic.

Ne! Ne ne ne! Ta tma mu lhala! Slibovala mu únik, slibovala mu vysvobození, slibovala mu konec… A zatím… je zase na začátku. Ne…

Podle okolních charakteristických zvuků… a podle těch několika záblesků, kterým dovolil proniknout mu pod víčka, se dovtípil, že je v nemocnici.

Takže jsem to přežil.

Takže žiju.

Ne…

A spolu s tím zklamáním a zoufalstvím mu páteří chvějivě, drkotavě projelo i zděšení. Do hajzlu, někdo tu je… NĚKDO TU JE…

Cítil to. Vnímal to. Vnímal něčí tichou přítomnost.

Ale kdo, kdo? Dalibor? Nebo… nebo šéf…?

Bál se. Šíleně se bál otevřít oči a zjistit to. Zjistit, kdo tu sedí vedle jeho postele a čeká, až… až se probere… a až bude zase jeho… Až ho bude moct zase vykořisťovat a… a…

„Honzo… Slyšíš mě?“ pronikl mu k uším hlas.

Ten hlas.

Jeho hlas.

A Honza jenom ztuhl… a trhavě zalapal po dechu.

***

Celý další den si Honza ve škole představoval, co mu asi tak Dalibor může dohodit za práci. Kdyby to bylo na pile, tak by to řekl rovnou, že se chlapům ze vsi hodí pomocná ruka. To bude nějaká… černota, když s tím tolik nadělá! A když navíc tvrdí, že si nechá prachy! Žádnej normální zaměstnavatel by s něčím takovým nesouhlasil! Takže zřejmě někdo z jeho kamarádíčků potřebuje s něčím vypomoct a nenamáhá se kvůli tomu podávat si inzerát, natož aby za dotyčnýho platil nějaký odvody, že jo… Zase ale to by ten kamarádíček mohl takhle bez smlouvy a za prachy na ruku najmout přímo Dalibora, ne? Hm. Na druhou stranu, takhle na tom Dalibor vlastně vydělá dvojnásob, že? Nebude se muset namáhat – a ještě shrábne prachy. Hajzl zasranej. No ale jestli to nebude nic náročnýho, tak budiž. Vlk se nažere a koza zůstane celá, nebo jak se to říká. On bude mít svý prachy a dá mi konečně pokoj, no a mě to nezabije, že budu po večerech v podstatě zadara někde tahat nějaký bedny ve skladu nebo někomu dělat závozníka nebo tak něco. Hlavně když se Dalibor konečně hodí do chillu, debil.

Nemohl tušit, co za zajímavej džob pro něj jeho otčím vymyslel. Nemohl to tušit. Na to byl příliš… naivní. Nezkažený. Na to viděl příliš málo amerických nebo švédských temných seriálů.

Na to prostě byla jeho fantazie příliš málo bujná… a jeho víra v to, že všichni lidi kolem něj, včetně Dalibora, jsou někde hluboko v jádru dobráci, příliš silná.

„No tak kde seš? Neříkal jsem ti, že máš ze školy mazat rovnou domů?“ přivítal ho Dalibor burácivě.

„Však jdu rovnou ze školy,“ zamrmlal Honza, načež sklouzl pohledem na chlapíka sedícího za kuchyňským stolem naproti Daliborovi. „Dobrej…“

„Pěkný odpoledne!“ pousmál se ten chlápek, usrkl si z plechovky piva a zakotvil na Honzovi dlouhým, zkoumavým pohledem. Honzu z toho z neznámého důvodu zamrazilo.

Dalibor po Honzovi taky loupl očima, jako kdyby se snažil přijít na to, co na něm ten jeho kamarád asi tak vidí, ale pak už to nevydržel a zvědavě se zadíval zpátky na známého:

„Tak co říkáš?“

„Jooo,“ protáhl chlápek a sjel očima Honzu od hlavy k patám a zase zpátky, „to půjde!“

„Takže jsme domluvení? No paráda!“ téměř zavýskl Dalibor a mohutně si přihnul z plechovky. Pak se zvedl od stolu, a zatímco plechovku mačkal v pěsti, aby ji, prázdnou, mohl zahodit, tu jejich předchozí domluvu shrnoval: „Máte hodinu. Pak se vrátím. Prachy mi dáš na ruku. Pokud bys odešel dřív, necháš mi je tady na stole.“

„V klidu, určitě neodejdu dřív,“ uculil se chlápek, aniž by ale uhnul očima z těch Honzových – a jemu znovu přejelo páteří zamrazení.

„A o co jde…?“ zeptal se zmateně a těknul pohledem k Daliborovi.

„To ti tadyhle…,“ mrknul Dalibor na chlápka, ale ten jenom nepatrně zavrtěl hlavou, „to ti tadyhle tvůj šéf vysvětlí sám. Já si jdu zatím něco zařídit, u tohohle mě nepotřebujete.“ A s tím odhodil zmačkanou plechovku do koše, zamířil do předsíně… a pak za ním práskly dveře.

Honza jenom nasucho polkl. Připadal si najednou nějak… nepříjemně. Podivně osamoceně. A hlavně… ne tak úplně v bezpečí.

Ve vlastním baráku!

„Jo, to se mi líbí, to se mi hodně líbí, ten šéf!“ převzal chlápek iniciativu, udělal dva kroky směrem k Honzovi a napřáhl k němu ruku. „Těší mě, Honzo. Já jsem tvůj novej šéf. Nic jinýho o mně vědět nepotřebuješ.“

Honza tu jeho nabízenou dlaň stiskl… a teprve o několik hodin později, když byl zase schopný přemýšlet, si uvědomil, že to byla chyba.

Byla to zasraná chyba. Měl jsem místo toho vystartovat z tý kuchyně… a zdrhat. A zdrhat a zdrhat a zdrhat.

Run for my life.

Jenže v tu chvíli, kdy šéfovi v dobré víře podával ruku, neměl ještě ani to nejmenší tušení, co za zajímavej džob pro něj jeho otčím vymyslel. Nemohl to tušit. Na to byl příliš… naivní. Nezkažený. Na to viděl příliš málo amerických nebo švédských temných seriálů.

Dokonce ani když šéf podržel jeho dlaň v té své nezvykle, nepatřičně dlouho, mu to nedošlo. A ani když mu dlaň stiskl silněji. Tak silně, že Honza neměl šanci se mu vytrhnout.

„Tak, a teď mi ukaž, kde máš pokoj,“ prohodil ten chlápek se stejně nevinným úsměvem, jako kdyby se Honzy ptal, jestli si může otevřít ještě jedno pivo.

„Co… cože?“ vykulil na něj Honza oči. „A proč…?“

Že by ještě ani v tuhle chvíli neměl ani to nejmenší tušení…? Nebo už tušení měl… ale jenom si to za žádnou cenu nechtěl přiznat?

Na to už nikdy nikdo nepřijde.

„Protože tam spolu probereme, co bude náplní tvý nový práce,“ tvářil se maník, jako kdyby se nechumelilo.

Honza se zmateně podíval z okna. Ono se opravdu nechumelí… Tak proč mám dojem, že je všechno nějak strašně špatně… a vzhůru nohama?! Proč mám pocit, že spím – a že se musím každou chvíli probudit???

„Ehm, já si myslím, že… že můžeme… že můžete… to přece můžeme i tady…“

Chlapíkovy rysy ztvrdly.

„Zaveď mě do svýho pokoje,“ přikázal o něco ostřeji.

„Ale…“

„Tak bude to?!“ vybuchl. „Mladej, nehraj si se mnou! Zaplatil jsem si tě jenom na hodinu, na zkoušku, nemám čas se tu s tebou dohadovat, jasný? Takže ještě jednou a naposledy se tě ptám, naposledy po dobrým: kde máš pokoj? Po schodech nahoru?“

„J… jo…,“ vykoktal Honza totálně rozhozeně.

„Výborně! Vidíš, že to jde!“ maník se už zase zářivě usmíval. Úlisně zářivě. Nechutně zářivě. Hnusácky zářivě.

Další hodinu prožil Honza jako v mlze. Nevnímal. Nemyslel. Nemluvil.

Připadal si, jako kdyby se na to, co se děje, díval seshora, nezúčastněně… jako někde v kině.

V hodně hnusným kině, kde dávají hodně hnusnej film!!!

Díval se seshora a nezúčastněně, jak – proti své vůli – vede svého šéfa k sobě do pokoje. Jak za nimi jeho šéf zavírá dveře. Jak šéf pouští jeho dlaň… a chytá ho pod bradou… a zblízka si prohlíží jeho tvář, jako kdyby si prohlížel štěně někde na výstavě psů…

Sledoval seshora a nezúčastněně, jak mu šéf poroučí, ať se svlíkne do naha. Viděl sám sebe, jak odmítavě vrtí hlavou. Viděl svého šéfa, jak se napřahuje a dává mu facku. Pak ho slyšel ten příkaz zopakovat. Slyšel tam i ty tři vykřičníky, ty, které tam předtím nebyly. Svlíkni se, jsem řekl!!! Díval se seshora a nezúčastněně, jak ho poslouchá, jak ze sebe roztřesenýma rukama sundává oblečení.

Viděl sám sebe, jak si stydlivě a bázlivě zkřížil dlaně před nejcitlivějším místem svého těla, slyšel, jak jeho šéf nesouhlasně zamlaskal. Slyšel svého šéfa, jak hází do placu další rozkaz: ruce za záda. Viděl se, seshora a nezúčastněně, jak ho i v tomto poslouchá, protože si nepřeje slyšet to podruhé s těmi vykřičníky a s tou fackou.

Pozoroval, seshora a nezúčastněně, jak mu jeho šéf svázal ruce za zády svým vlastním opaskem. Pozoroval sám sebe, jak si na další šéfův rozkaz kleká. Jak bere do úst šéfovo nádobíčko. Viděl šéfovy prsty propletené ve svých vlasech. Slyšel šéfovo vzrušením zabarvené vzdychání. Zahlédl po své tváři stékat jednu osamocenou, horkou slzu.

Pozoroval šéfův uspokojený úsměv. Uspokojený…, ale pořád lačný. Pozoroval, jak ho šéf bere do náruče. Jak ho hází na jeho vlastní postel. Viděl sám sebe, jak zkřivil tvář bolestí, když si plnou vahou zalehl nešikovně svázané ruce. Díval se seshora na šéfa, jak mu roztahuje nohy, jak si mezi ně kleká.

Zbytek neviděl. Protože jeho šéf ho zalehl… a tím jeho pod stropem vznášejícímu se já zakryl výhled. Naštěstí.

Ale ještě po pár hodinách to cítil. Cítil, jak mu tepe v pohmožděném zápěstí… a jak mu bolestivě trne v nitru… a jak ho tak jaksi nezvykle bolí každý pohyb. Cítil to… a věděl, proč to tak je, znal původ vší té bolesti…, ale odmítal si přiznat, že to ví. Odmítal si přiznat, že se to stalo. Odmítal si přiznat, že toho byl svědkem, že toho byl přímým účastníkem.

Přiznal si to, až když mu večer na dveře zaklepal Dalibor – a pak mu hodil k nohám pětistovku.

„Tohle je tvůj podíl. Dobrý, ne? Lehce vydělaný prachy za hodinku, co říkáš? A K… ehm, tvůj šéf byl spokojenej. Říkal, že rád přijde zase, tak máš štěstí, že jsi nevyváděl žádný blbosti!“

A zase za sebou zavřel.

A Honza se díval na tu pětistovku ležící na koberci… a hlavou mu pořád dokola běhalo: Byla to zasraná chyba, že jsem mu podal tu ruku. Měl jsem místo toho vystartovat z tý kuchyně… a zdrhat. A zdrhat a zdrhat a zdrhat.

***

„Honzi, jestli mě slyšíš, tak… všechno je v pořádku, jo? Je to a bude to v pořádku. Jsem tu, neboj se. A ty budeš taky v pořádku, neboj. Postarám se o to. Postarám se o tebe. Jo?“

Slyšel to. Ten hlas. Jeho hlas.

Samozřejmě že ho poznal. Vždycky by ho poznal.

Ten hlas měl dar vytáhnout ho z temnoty. Z pekla. Měl dar uzdravovat, léčit a hojit.

A on chtěl strašně moc otevřít oči… a podívat se do těch jeho. Ty oči taky měly dar. Vytahovat z temnoty. Z pekla. Uzdravovat. Léčit. Hojit.

Jenže Honza se bál, šíleně se bál. Bál se, co si v těch jeho očích přečte.

Bál se odsouzení. A styděl se, strašně moc se ještě pořád styděl.

Ale zároveň se bál i toho, že tam žádné odsouzení nebude… a že tam bude jenom něha, nekonečné moře něhy.

A bál se, že si ani s tím případným odsouzením, ani s tou případnou něhou nedokáže poradit.

***

Několik dalších dnů chodil Honza domů se strachem. Každé odpoledne se bál, že přijde domů… a tam bude zase sedět ten… ten… jeho šéf.

Utekl skoro týden – a k ničemu takovému nedošlo. Takže se Honza nechal ukolébat. Vtlačil si do hlavy představu, že to byla jednorázová záležitost. Že i Dalibor sám se toho nakonec zalekl… a netroufl si něco takového zopakovat, domluvit a naplánovat podruhé.

Když tedy ve čtvrtek přišel domů… a v kuchyni vedle Dalibora seděl nejenom šéf, ale ještě nějaký další chlápek, Honzu to překvapilo tolik, že na pár vteřin cítil, jak se jeho plicím nedostává kyslíku. Byl úplně šokovaný. Nic ho na tuhle skutečnost nepřipravilo, nic ho nevarovalo, ostatně před domem ani neparkovalo žádné cizí auto, ti zmetci ho určitě nechali u pily nebo tak někde, aby se nikdo ze sousedů nevyptával… Myslel si prostě, uvěřil tomu, že už to má za sebou. Uvěřil tomu, protože tomu uvěřit chtěl. A teď najednou stál tváří v tvář skutečnosti. Stál tváří v tvář uvědomění, že to nejenom nemá za sebou…, ale že to navíc dnes bude zjevně horší.

„Ahoj, Honzo,“ pozdravil ho jeho šéf s úlisně samolibým úsměvem. „Dnes jsem si přivedl kolegu, taky by tě rád poznal… A tadyhle Dalibor proti tomu nic nenamítá.“

Tadyhle Dalibor se naopak tvářil tak spokojeně, jako kdyby mu právě někdo oznámil, že vyhrál ve Sportce. Honza se i přes vážnost situace znechuceně ušklíbl. No tak jasně, dnes přišli dva, takže Daliborovi nabídli minimálně dvojnásobnou částku… Kolik to asi je? Když mně dal minule za jednu hodinu s jedním chlapem pětistovku, tak kolik si nechal pro sebe? Ne že by to Honzu zajímalo, naopak, bylo mu to ve skutečnosti úplně putna. Jenom potřeboval nějak zaměstnat hlavu, aby mu pořád dokola nenabízela představy toho, co ho během následující hodiny čeká…

Když kráčel po schodech do svého pokojíku, následovaný šéfem a jeho kámošem, hlavou se mu mihla ještě jedna myšlenka: kurva, a proč jsem neutekl tentokrát? Při nejlepší vůli nedokázal přijít na odpověď. Asi jsem byl tak zaskočenej, že prostě… mě to vůbec nenapadlo… Ale příště uteču. Příště uteču!

Prozatím utekl aspoň v myšlenkách. Dovolil svému vědomí, aby se zase tak nějak odtrhlo od těla… a pozorovalo to všechno nezúčastněně a seshora. Šlo to tentokrát hůř, protože byli dva… a protože byli surovější. Jako kdyby se navzájem nějak nevědomky hecovali ke krutějšímu chování… A i když mu tentokrát šéf nesvázal ruce, stejně se Honzovo pohmožděné zápěstí nejenom ozvalo, ale Honza měl dokonce dojem, jako kdyby mu v něm něco křuplo. To ve chvíli, kdy ho za něj šéfův kámoš bolestivě svíral, zatímco šéf se do Honzy dobýval… Honza sebou prudce škubnul – a chlápek svůj stisk zesílil – a pak to přišlo, ten dojem, jako kdyby se mu v zápěstí přeskládaly kůstky.

Vyjekl a vyhrkly mu slzy, ale ani jeden z těch dvou to nezaregistroval… nebo jim to bylo jedno.

Teprve když na sebe s usměvavými výrazy ve tváři nahazovali oblečení, všiml si šéf, jak si Honza namodralou levačku tiskne k tělu.

„Ty vole, hráblo ti?“ zahartusil – a Honzovi teprve po chvilce došlo, že ta otázka nepatří jemu. „Ty jsi mu zlomil ruku???“

„Já…? Cože? Já jsem mu nic nezlomil, jenom to filmuje!“

„To těžko, se podívej, jak to má nateklý! Ty jsi kretén, fakt! To nás teda Dalibor asi nepochválí! Tebe tak ještě někdy vezmu s sebou, magore!“

Honzu by mohlo zvráceně potěšit, že celou cestu, co scházeli dolů do přízemí, po sobě ti dva naštvaně štěkali, ale… neměl sílu cítit ani to nejmenší zadostiučinění. Neměl sílu na nic.

Večer mu na dveře zase zaklepal Dalibor.

„Výplata!“ zahlaholil zvesela poté, co si i bez vyzvání otevřel, a položil Honzovi na stůl tisícovku. „Prej sis udělal něco se zápěstím, říkali kluci,“ houkl a pátravě přejel Honzu posedávajícího na posteli pohledem.

V Honzovi se všechno vzbouřilo. Já…?! Nahlas ale neřekl nic, pořád ještě neměl sílu, a tak k Daliborovi jenom zvedl oči.

„Proč si na to nedáš led?“ předstíral Dalibor starostlivost.

Protože nemám sílu si pro něj dojít…

„Mluvím s tebou!“ vyštěkl otčím, když Honza pořád nic neříkal.

Honza jenom dál odevzdaně, ale možná i trošku vzdorovitě zíral do Daliborových očí. Chceš mi jednu vrazit? No tak klidně, mně je dnes už všechno jedno…

„Dej si na to led,“ uzavřel Dalibor tenhle monolog poté, co mu došlo, že dialog se z něj evidentně nestane, a s bouchnutím dveří Honzův pokoj opustil.

Honza se po dalších dvou hodinách vnitřního přemlouvání překonal a pro sáček s kostkami ledu si do mrazáku došel, jenže to moc nepomohlo. V ruce mu bolestivě pulzovalo celou noc a on nebyl schopný vůbec zamhouřit oči. Sám sobě namlouval, že za to může opravdu jenom to pochroumané zápěstí.

Ráno ho ruka bolela ještě víc, do toho se přidala bolest hlavy a Honza si řekl, že pro jednou vynechá vyučování. Stejně bych tam v tomhle stavu k ničemu nebyl. Akorát by lidi ve třídě mohli mít blbý otázky… V kuchyni si uvařil a vypil čaj, a když se šoural po schodech zase k sobě do pokoje, natrapíroval ho Dalibor, který teprve vstával.

„Ty dnes nemáš školu?“ zahučel na něj.

„Ne…“

„No neříkal jsem to, že se na tom gymplu pořád jenom flákáte? Počkej,“ zastavil ho dlaní položenou na rameno, „a co to tvý zápěstí?“

Honza podvědomě cukl levačkou, aby ji dostal co nejdál z Daliborova dosahu – a Dalibor jenom protočil oči:

„Aby ses neposral! A vůbec, zajdi si s tím za Petrem.“

„Za kým…?“ zapátral Honza zmateně.

„No za Petrem, tím novým doktorem… Copak ty to nevíš? Proboha, tak je to tvoje rodná ves – a ke mně se donese víc drbů než k tobě! Před asi třema měsícema dostal ten domek po bábě Hájkový do pronájmu mladej doktor, Petr, má ordinaci vedle ve městě – a to mu z rozpočtu na ten pronájem přispívá…“

Honza jenom pokrčil rameny, bylo mu to vlastně úplně jedno. Dřív se nějaké drby donesly i k němu – jednak od mámy, no a pak taky od děcek z jejich pětičlenné party. Scházívali se na hřišti před sokolovnou, dávali hlavy dohromady a každý přispěl do mlýna svou troškou, kterou zaslechl doma nebo i ve škole… Jenže někdy v té době, co se to doma začalo všechno kazit a hroutit, přestal Honza mezi svoje vrstevníky chodit. Sice je pořád potkával ráno na zastávce, pořád spolu jezdili autobusem do města, věděl, co je u nich nového… Ale na žádné vyměňování pikantností už nebyl prostor. A Honzovi to ani nevadilo.

Dalibor se na pár vteřin odmlčel, jestli Honza nedodá nějaké „aha“ nebo „jo vlastně, to už jsem někde slyšel“, a když bylo zřejmé, že nedodá, pokračoval sám:

„Občas zajde do hospody na jedno a je docela družnej, tak na něj mám číslo… Zavolám mu a řeknu mu, že se za ním odpoledne stavíš, jo?“

„Ale já se za ním nestavím, mám svýho doktora!“ vybuchl Honza, na kterého toho najednou bylo už příliš, zatímco se mu v hlavě úplně bezděky vybavil laskavý, dobrácký úsměv šedovlasého dětského lékaře Vondráčka. No jo, ale vlastně když už mi bylo osmnáct, tak už si asi musím najít někoho jinýho, co…? To je jedno, každopádně si někoho najdu sám! „A přestaň mi laskavě organizovat život!“

„Mladej,“ ucedil Dalibor a přistoupil k Honzovi o krok blíž, „dokud bydlíš pod touhle střechou, tak ti život organizovat budu, tak jednoduchý to je! Kdykoliv se odstěhuj! Ale dokud tu bydlíš, budeš mě poslouchat! Pro mě za mě si teda zajeď za svým doktorem, ale něco s tím dělej – se zlomeným zápěstím se ti budou blbě vydělávat prachy, víš jak!“ A spolu s ušklíbnutím pak Honzu rádoby přátelsky poplácal po tváři – a s pohvizdováním pokračoval ve své cestě do kuchyně.

Honza se na cestu do města za doktorem rozhodně nechystal. Nikam se nechystal. Chtěl zůstat prostě zavřený ve svém pokoji… a už nikdy nevyjít ven. Klidně tu můžu uhnít zaživa. Nebo umřít. To je vlastně to samý.

O to víc ho překvapilo a zároveň rozladilo, když mu otčím kolem páté hodiny odpoledne zase zaklepal na dveře.

„Ty mě, do prdele, neslyšíš, že na tebe volám?“ strčil naštvaně hlavu dovnitř. „Dole je Petr, odchytil jsem ho cestou z práce, přišel se podívat na to tvý zápěstí. Tak laskavě zvedni zadek a doklepej se dolů! Sem za tebou do toho smradu a bordelu ho posílat nebudu!“ nakrčil znechuceně nos.

V Honzovi vřela krev, jenže… to bylo všechno. Neměl sílu přetavit tu vnitřní zlost do toho, aby Daliborovi od plic řekl, co si o něm, o jeho poznámkách a o jeho hostech myslí. A tak se zvedl z postele a bez energie a nálady se odloudal do přízemí.

A tam, tam, v obýváku na gauči, seděl… on.

Kluk s nádhernýma, pozornýma, starostlivýma očima. Kluk s nádherným, zářivým, hřejivým úsměvem. No, kluk… Oproti Honzovi musel být dobře o deset let starší, ale stejně z něj vyloženě sálalo mládí a… a život. Radost ze života. Spokojenost se životem. Nadšení do života. Respekt před životem.

Honza si proti němu najednou přidal staře… a strhaně… a strašně, strašně unaveně. Tím životem.

Petr si všiml, jak se Honza plouží a jak vypadá přešle – a vyložil si to celé úplně mylně.

„Ty jsi Honza, že?“ vyskočil na nohy a s napřaženou rukou šel Honzovi naproti. „Já jsem Petr, ahoj… Promiň, my jsme tě vzbudili, že? To se opravdu omlouvám, já jsem Daliborovi říkal, ať tě za mnou pošle kdykoliv později, ale říkal, že určitě nespíš… Jenže jak tak koukám na tu tvou levačku, tak jsi podle mě v noci nezamhouřil oko – a teď jsi byl rád, že jsi konečně zabral, co? Neboj, pojď si sednout,“ položil Honzovi dlaň na bedra a jemně ho odváděl ke gauči, „podívám se ti na to a slibuju, že dnes v noci už se vyspíš jako miminko, jo?“

Energie a pozitivní nálada z něj jenom prýštily a Honza se přistihl, že se úplně automaticky na ten proud napojil… a že ho žíznivě hltá.

„To… ehm… by bylo super,“ vydechl omámeně, sedl si na gauč a pak téměř očarovaně vnímal, s jakou lehkostí a opatrností si Petr prohlíží jeho zápěstí, jak zkoumavě a důsledně, ale přitom něžně mu ho prohmatává a jak u toho zároveň stíhá věnovat Honzovi povzbudivé, usměvavé pohledy.

„Zlomený to nebude, máš štěstí, ale i tak to musí bolet jako čert… Jak se ti to vlastně povedlo?“ kývl Petr k tomu zraněnému zápěstí hlavou, zatímco ze své brašny opřené o gauč vytahoval polštářek naplněný modrým gelem.

„Ehm,“ odkašlal si Honza. „Ve škole… v těláku… basket…,“ vykoktal nakonec a doufal, že u toho moc nezčervenal.

„Jo, to jsem si tak nějak myslel,“ usmál se Petr. „Tak poslyš, tenhle gelovej obklad si dej do ledničky nebo do mrazáku, potom si ho omotáš kolem zápěstí – a připevníš to tam touhle bandáží, jo? Ta je na suchej zip, není s tím žádná práce a zvládneš to i sám. Nech si to na té ruce maximálně půl hodiny, jo? Pak strč ten polštářek zase zchladit do ledničky, a než ho budeš chtít použít znovu, tak si dej tak půl hoďky oraz bez něj… Na noc použij jenom tuhle bandáž samotnou, to bude stačit. Neboj se ji utáhnout, tomu zápěstí to udělá dobře. A tady ti dám ještě nějaký tabletky na bolest – kdybys zase nemohl spát, tak si jednu nebo nejvýš dvě zobni, jo? Nechám ti tu jedno platíčko, i když popravdě doufám, že ho nevypotřebuješ celý… A bylo by super, kdybys mi to zápěstí přišel za pár dnů ukázat, hm? Buď mám ordinaci ve městě na poliklinice, můžeš se stavit někdy po škole, nebo za mnou klidně zajdi domů, vždyť jsme skoro sousedi…“

Honza byl z toho všeho úplně paf.

„No, a… ehm… a co jsem vám dlužnej?“

„Vám? Prosím tě, neblázni, přece mi nebudeš vykat, vždyť zase tak starej nejsem, ne?“ rozesmál se Petr. „A jakýpak dlužnej? To vůbec neřeš. Tadyhle Dalibor mě za to někdy pozve na pivo.“

A tadyhle Dalibor byl najednou přikyvování a úslužnost sama.

„Kdyby na jedno, Petře! Za tohle máš u mě nejmíň tři! Jestli máš čas, můžu tě na jedno pozvat hned, něco se mi chladí v ledničce…“

„Ne, to je dobrý, necháme to na jindy,“ začal se Petr zvedat z gauče. „Dnes už toho mám popravdě dost, v práci to byl dlouhej den… Těším se, že strávím klidnej večer o samotě.“

„Jasně, tak příště, neboj, já na to nezapomenu!“

Petr ale jako kdyby ho ani nevnímal, znovu sklouzl svýma usmívajícíma se očima k Honzovi:

„Tak se drž, Honzi, a stav se. A kdyby to nějak hodně bolelo, tak přijď i dřív. Něco vymyslíme.“

Ještě když Honza asi o dvě hodiny později usínal, hlavou se mu pořád proháněla ta slova… pronášená Petrovým hebkým, nadějeplným a jaksi léčivým hlasem.

Drž se, Honzi.

Něco vymyslíme.

Nechápal to, nedokázal to racionálně vysvětlit – ale věřil mu to.

Uvěřil mu to množné číslo, to slůvko vymyslíme.

Dovolil si uvěřit tomu, že možná… by na tohle všechno… nemusel být sám.

***

„Pane doktore…? Ještě se neprobral, co?“ Cizí ženský hlas.

„Nevím… Asi ne. Chvilku jsem měl dojem, že ano, ale…“ Jeho hlas. Jeho ustaraný hlas.

„A nechcete si jet domů přece jen na chvíli zdřímnout? My vám tu na něj dáme pozor, nebojte…“

„To já vím, že dáte.“ Jeho hlas. Jeho lehoulinkým úsměvem podbarvený hlas. A taky docela unavený hlas. „Ale přece jenom bych tu ještě rád zůstal. Chtěl bych tu být, až se probere.“

„To je od vás pěkný… Tak vám nechám přinýst aspoň kafe?“

„To budete hodná, děkuju.“

Zastyděl se. Petr je tu celou dobu s ním a on zatím… se schovává za zavřenými víčky… a pak si klidně ještě usne…

Zavrtěl se, nadechl se, vydechl… a pak posbíral všechnu odvahu… a otevřel oči.