Harmonička

Léta padesátá – 1954

Na kuchyňském prašťáku ležel asi dvacetiletý hoch v trenýrkách. Jeho zrak utkvěl na velkém trhacím kalendáři. Usmál se. Loni tohoto dne padla měna. Přitom všichni potentáti křičeli, že je pevná, podložená prací dělníků a rolníku. Jo a zapomněl na pracující inteligenci. Hovno pevná. Naškudlil od podzimu pár korunek a najednou neměl nic. Z pěti tisíc měl jeden a z dalších deseti taky. Chtěl si něco koupit pořádného na sebe. Nakonec přispěl mámě a sourozencům a neměl zase nic. A teď? Pár korun má v cukrpixli v kredenci. Budou dovolený a něco za přesčasy. Že by se konečně oháknul a vyrazil mezi lid? Nemá ani oblek. Pořídil si jen dlouhý, nemoderní, ale teplý zimník. Pár košil, svetrů, štruksáky, plátěňáky, ostatní oblečení od ajznbonů. Docela měli velikosti na něj. Na vojně přibral a byl z něj kus chlapa. Musel se zase zasmát.

Když fasovali oblečení na učňovském středisku v Třeboni, všechno z něj padalo. Byl taková za groš kudla.

„Holt musíš nosit kšandy. Padá to z tebe i s řemenem,“ ukazovala na něj vychovatelka, ale pak mu pár věcí přešila. „Byl bys jako hastroš, jen tě postavit do zelí.“

„Jseš jak opuchlá niť, běhat, plavat, kolo. Vždyť by tě ani nevzali na vojnu,“ říkal mu tělocvikář, co je učil i brannou výchovu.

No, z vojny měl tehdy strach. Navíc když zjistil, že je, jak se říkalo, buzna. Z toho měl veliký problém. Všude kolem slyšel, jak je to hrozný a jak s takovýma zatočil Hitler. V knížkách nic, kamaráda až tak důvěrného neměl a doma by ho otec přerazil.

Mlátil ho vždycky smetákem. Tak měli zásobu náhradních násad. Odnesl to nechtěně i za ostatní.

„Jsi nejstarší, máš mít rozum,“ říkala mu zase matka. Jejich výchova byla poněkud tvrdší.

„Život se s tebou malovat nebude.“

A taky nemaloval. Narodil se dvanáctého června. Rodiče se koukli do kalendáře, Izák, a bylo jméno. Nač něco vymýšlet. Jako menší doufal v anděla, že ho zachrání. Ale jeho příběh nebyl tím biblickým. Spíš se stal otloukánkem. Taky povolání se nijak neřešilo.

„Půjdeš k ajznbónům. Všude se dostaneš zadarmo a budeš fasovat i uhlí,“ mínil otec.

Učňovské středisko železniční bylo v Třeboni a dílny v Českých Velenicích. V posledním roce už všechno přesídlilo do Velenic. Na cimře jich bylo šest. První rok zakusil i trochu šikany. Ale nějak to vyšlo na povrch, zasáhl vychovatel a kluci se umoudřili. Volný čas trávil s kamarádem Liborem. Kolo, v létě plavání a trošku atletiky. V posledním roce už by ho nikdo nepoznal. Musel se opět usmát. Přijel domů a otec to poněkud přehnal v hospodě. Vzal smeták. Izák mu ho vytrhl a zlomil. Od té doby měl pokoj. Ne ovšem od řečí, ale ty se naučil neposlouchat.

V posledním ročníku před vojnou konečně poznal i něco zapovězené lásky. To už kluci chodili do hospody a jeden číšník prý byl teplý. Zastavil se tam místo odjezdu domů a nechal se sbalit. Měl pořádný strach. Ale všechno proběhlo nad očekávání skvěle. Jasně, byl naprostý tele, ale Tonda ho pěkně ve všem zaučil. V obou rolích se mu líbilo. Miloval kouření a pořádnou líbačku. Jistě, nebylo to žádné zamilování, ale pak na vojně i to chybělo. Byl většinou s kluky z Žitného ostrova. Šamorín, Podunajské Biskupice, Gabčíkovo, Komárno. Chalani jen hútorili po maďarsky, ale spřízněnou duši nenašel. Nakonec zkusil osvědčený recept. Hospodu. Sice žádný z personálu teplý nebyl, ale dozvěděl se, že se podobní schází v místní vinárně. Hned na první návštěvě se seznámil s mladým kadeřníkem. U něj poznal dalšího vojáčka od zdravoťáků a ten už vymyslel i možnosti na ošetřovně. Ale byl rychle konec. Ocitl se v moravském městě jako posunovač na nákladním nádraží. Bylo to sice o hubu, ale zaučoval ho starší kolega, co neměl žádný úraz. Tak snad. Dnes už zvládá všechno. Ale bacha musí dávat člověk furt.

Protáhl se na svém ležení. Ozvalo se zaklepání.

„Dobrý den, pane Hučko, prosím, byl byste tak hodný a půjčil mi tak půl kila cukru písku, jestli máte? Přinesu vám buchtu s jahodami. A máte trochu melty?“

Na tyhle návštěvy milé černovlásky si už za tři čtvrtě roku zvykl. Nejdřív měl pocit, že ho chce sbalit. Její muž jezdil na montáže, tak by se to dalo čekat. Ale měla dvojčata, což by ovšem nebyla žádná vada. Jen poznal, že jsou na tom dost špatně. Kolikrát neměli co k jídlu, aby koupila něco dětem. Její muž vydělával dost, ale hrál karty. Tak někdy nevyšla.

Vstal a všechno přinesl. Nic vracet nechtěl, ale buchtu si vzal rád. Tak už byl zvyklý. Bydlela za schody, kde byly větší pavlačové byty. Tady jen jedna místnost, ale aspoň s vodou. Záchody na konci pavlače. Koupání v plechové vaně, která byla postavená nastojato za závěsem. Násypná kamna na uhlí, co se nosilo ze sklepa do třetího patra. Pěkně dva plné uhláky a vyběhnout. Někdy ještě pomoct sousedům. Kus kredence, skříň, kuchyňský stůl, židle a pod oknem prašťák. Jinak se tenhle kus nábytku nazvat nedal. To většinou podědil po předchozím nájemníkovi. Činžák už dávno neměl existovat. Proto se také neopravoval a zvenku to byl dům hrůzy.

Vevnitř si všechno trochu udržovali nájemníci. Dráha slibovala nové byty. Stavěly se, ale pomalu. Jenže tak to bylo všude. Izák šel vyprovodit paní Veroniku před dveře. Pak si uvědomil, že má jen trenýrky. Byly by řeči. Ale nikdo na pavlači nebyl. Jen když se otočil ke dveřím, slyšel foukací harmoničku. Smutné, truchlivé blues. Marně přemýšlel, odkud zvuk vychází. Jako by se vznášel v prostoru. Dokonce ji slyšel pak i pootevřeným oknem. Melodie mu nešla z hlavy.

Měl by si udělat večeři. Brambory s cibulkou a opečený salám. Má ještě nějaké sladkokyselé okurky od mámy. Jídlo levné, dobré a hodně. Cibulku měl rád do červena, aby křupala. Brambory má ve sklepě. Staré, ale žluťoučké jako kuřátka. Když zavíral okno, poslouchal, ale harmoničku už slyšet nebylo.

Práce nebyla až tak těžká, spíš nebezpečná. Svěšovat nebo rozvěšovat vagony, které se podle místa určení rozposílaly na různé koleje a sestavovaly do souprav. Spouštělo se většinou z malého navezeného kopečku, kam vozy dotlačila malá dieselová lokomotiva. Jen nastavit výhybku, připravit zarážku, aby vagon pomalu dojel do řady. Bylo i volno na odpočinek a svačinku. Oběd v závodce. Občas přesčas a náhradní volno. Proplácet ho moc nechtěli. Pracovalo se i v neděli. Střídali se s druhou dvojicí a měli směny krátké a dlouhé. Ještě v učilišti do nich natloukli trochu kultury, jak říkal vychovatel. Občas kino, i když většinou nějaká sovětská volovina, ale i divadlo, výstava, a dokonce koncert. Taky pamětihodnosti v místě. Tři dny v Praze, týden v Tatrách. Izákovi, nebo jak mu všeobecně říkali Izimu, se líbily obrazy. Takové, jaké bývají na zámcích. Ne však portréty, ale romantické krajinky, zátiší s ovocem, květinami nebo s ulovenou zvěří. Taky koně a psi. Sám malování moc nedal. Zato byl šikovný na dřevěné modely staveb. Pro kolegovy děti vyrobil z dřívek malý vodní mlýn, kterému se otáčelo kolo a měl i mlecí kameny. V zimě to byla příjemná zábava.

Další den, když po práci vybíral dole schránku na dopisy, uslyšel zase harmoničku. Na schodech potkal starou paní z prvního patra.

„Slyšíte Aloise? Krásně hraje. A to mu to u nás zakázali. Že ruší klid. Při tom tam vřeští děcka celý den.“

„Slyšel jsem ho, ale neviděl, kde hraje?“

„Nad vámi na půdě, doufám, že mu to také nezakážete.“

„Jistě že ne, je to krásné, jen moc smutné.“

„Život bývá i smutný, mladíku. Nedávno byla válka a teď nám zase poroučejí cizáci. Jsme malý národ, ale vždycky jsme přežili.“

Izák prohlížel pavlač. Schody vzhůru nevedou. Pak u záchodů uviděl kovový stupačkový žebřík, zřejmě na půdu. Zkusí se tam podívat, ale co řekne? Aby chlapce nevylekal. Pomalu vystupoval a nadzvedl poklop. Trochu to zaskřípělo. Harmonika zmlkla. Vyšvihl se nahoru. Byl vidět jen dřevěný krov a zděné komíny. Pár krabic, staré židle a na hromadě zatemňovací rolety z války. Nikde nikdo. Asi se lekl, ale kam zmizel? Pomalu procházel půdou.

Za komínem uviděl čouhat kousek tenisky.

„Nemusíš se schovávat. Hraješ hezky. Moc se mi tvá hra líbí.“

Z úkrytu vystoupil chlapec. Vypadal velice mladě. Krátké plátěné kalhoty a bílé tílko. V ruce malou červenou harmoničku.

„Dobrý den. Vám moje hraní nevadí?“

„Jistě že ne. Izák, říkají mi Izi,“ napřahoval ruku.

„Alois, Lojza, bydlím dole a tam mě vyhodili.“

„Slyšel jsem, tady na půdě to moc utěšeně nevypadá.“

„To ale nikde v baráku.“

„Zvu tě na kafe. Skutečnou kávu, dáš si se mnou?“

„Když nebudu vadit. Vadím každýmu.“

„Mně určitě nebudeš, tak jdeme, nebo lezeme.“

„Moc se nerozhlížej, taky nic moc. Něco nového je sem škoda.“

„Jsme na tom stejně, jsem zvyklý.“

Napouštěl vodu do plechové konvice s trochu promáčklým bokem. Prohlížel si svého návštěvníka. Hnědé kučery, husté obočí, veliké hnědé oči, malý nos i ústa. Hezký koloušek. Spíš už srneček. Málem mu přetekla voda. Do vysokých hrníčků dal po vrchovaté lžičce.

„Cukr máš na stole.“

Vůně kávy opanovala místnost. Přinesl hrnky.

„Kus koláče od sousedky.“

„Díky,“ jen tak špitnul jeho host.

„Jseš někde na škole?“

„Kdepak, prodávám v papírnictví. Narpa. Přišel jsem teď nedávno z vojny.“

„To bych ti nehádal.“

„Nejsi sám, všude musím ukazovat občanku. Není to žádná výhoda.“

„Hraješ ještě na něco?“

„Není na co a kde. Tady bydlím s mámou a tak tak vyjdeme. Chodí uklízet. A podporujeme, pokud to jde, babičku a dědu. Mají nepatrný důchod a ještě něco splácíme tetě. Prostě z našich výplat nám zbude s bídou na jídlo.“

„Je taková doba, bohužel. Papírnictví, to je kousek od nádraží, ale ještě jsem tam nebyl. Sešity ani inkoust už nesháním. Kam chodíš na oběd? My máme velkou kuchyni a chodí tam i z jiných podniků.“

„Nikam, vedoucí chodí v poledne domů, já si vždycky něco vezmu nebo koupím.“

„Zeptám se ti, mohl bys chodit k nám, je to vedle a určitě ti vaše Narpa něčím přispěje. Není to bůhvíco, ale můžeš si i přílohu přidat.“

„Kdyby to šlo, to by nám určitě pomohlo. Dík.“

„Zjistím ti to, znám jednu kuchařku. Chodí tam i důchodci. Dej si ještě koláč, je od sousedky. Já umím jen bramboráky, ty si někdy dělám. A lívance. Co se dělá v troubě, to zmrším. A ani ji nemám. Sporák tu byl úplně propálený, mám jen vařič.“

„Přijde máma, budu muset jít, kdyby něco potřebovala, tak díky, ahoj.“

Nějak najednou moc spěchal, pomyslel si Izák. Chtěl se dostat v řeči kousek dál, tak příště. Když Lojzík odešel, opláchl hrnky. Jakoby mu něco říkalo, že tenhle harmonička to má hozený jako on. Ale to si myslel i o jednom průvodčím v práci. Ještě že na něj nic nezkoušel, vyklubal se z něj pěknej prevít. U oběda se chlubil, jak vyhodil z vlaku dva kluky, co se líbali v kupé. Ještě to vylepšil poznámkou, že takoví by se měli zavřít do kriminálu, aby si na nich ostatní vězni užili. Nebo jim uříznout koule a dát je do kamenolomu. A pokračoval by dál, kdyby ho ostatní neokřikli, že to není téma zrovna k obědu. Člověk se lehce spálí a pak ztrácí odvahu si něco začít. Bude teplo, mohl by se podívat někam k vodě. Někdy je to taky problém. Loni byl u blízkého rybníku. Trochu se tam producíroval docela pěknej řízek. O pár let starší. A plavky svůj obsah stěží skrývaly. Plavali spolu na druhou stranu. Pak ucítil jeho ruku ve svém rozkroku. Myslel si, je to jasný. Jenže když se vrátili, hrnula se k němu pěkně kozatá dívčina.

„Tak co, dáme trojku? Takový péro nám chybí, ty vole. Ještě by to chtělo jednoho. Nemáš kámoše s pořádným čurákem?“

Tak to neměl. S pořádným ani jiným. Pak se tomu musel zasmát. A bylo víc podobných příhod. Jenže výsledek stejný. Asi i tohle bude další pérem do zdi.

Skočí si do hospody. Viděl ceduli Naložený tvargle, ďábelský utopenci. Jistě, hodně ďábelský, ať je po nich pořádná žízeň. No on víc nedá jak dva krygle. Ráno jde do práce a pivo až tak nemusí. Zato posedět s harmoničkou, srnečkem nebo jelínkem, sakra jak mu budu říkat, Lojzíkovi? Pěkně u sedmičky vína, svíčky a swingové kapely. Jak v americkým filmu před osmačtyřicátým. To by bylo něco.

„Dáš si?“ objevil se číšník a hned před něj mrskl jedno pivo.

„Naložený tvarůžky.“

„Dvojitý?“

„Ale jo, snad se neposeru.“

Uvažoval, co asi večeří Lojzík, ale to už tu byla servírka a pyramidka z tvarůžků. Cibule, feferonka, olej a zelená petrželka. Košík s chlebem. Bylo narváno. Taky po pivu zaplatil a vyšel na vzduch. I venku stálo plno chlapů, v ruce půllitr, ve druhé Partyzánku. Když přicházel k jejich činžáku, sledoval okna. Tady někde bydlí jeho dnešní…, co vlastně? Ještě nic. No jo, tak nezbude než upustit ventil pěkně pomalu růčo.

Obědy nebyly žádný problém. Dostal lejstro, to potvrdí Lojzův podnik a je to v cajku. Jak říkala jeho známá kuchařka. Seznámili se, když ho polila u výdeje dršťkovou polévkou. A docela by šla, kdyby… No šel raději s pravdou ven. Bylo sice nebezpečí, že to rozkecá, ale nestalo se tak. Když zanesl papír do prodejny, vedoucí, tak čtyřicátník, se moc příjemně netvářil. Někam volal, pak tam klepl razítko. Stejně měli od dvanácti do jedné zavřeno a žrádelna je kousek. Když viděl Lojzík druhý den, že tam chodí s kastrůlkama, zeptal se, jestli by to taky nešlo. Bral by druhé jídlo domů mámě. Šlo to. Když tam byla Iziho známá, dostal plnou konvičku polévky a přílohy navíc. Měl z toho velikou radost.

„Máma nemusí nic vymýšlet. Chodí utahaná, může si raději odpočinout.“

Taky jí někdy chodil pomáhat. Rád se zastavil u Iziho s harmoničkou. V tomhle poschodí nikomu nevadil. Naopak. Hned vedle Izáka bydlela stará paní a byla ráda. Na druhé straně rovněž manželé v důchodu, pak Veronika a ještě dvě rodiny. Kolikrát se shromáždili pod oknem. Lojzík vyšel ven a hrál, co si kdo přál. Někdo přinesl buchty, někdo ovoce, vařila se melta a ve svátek i káva a padl litřík vína. Prostě docela fajn sousedi. Přišli i ze druhého poschodí.

„Pěkně rozdělit,“ smál se jeden z nich, „ať nám pavlač nespadne i s náma.“

Jen nějaké sblížení mezi kluky nenastalo. Izák začal na harmoniku žárlit. Ovšem v legraci.

„S tou písklenou si tě neužiju. Nech ji taky někdy doma. Třeba dnes. Jak začneš hrát, je tady půl baráku. Dáš si se mnou Poesii? Ale tekutou.“

Hoch pokývl hlavou, ale vypadal nějak přepadle. Byl stále smutnější.

„Lojzíku, promiň, ale co se děje? Už se chvíli známe, můžeš se svěřit. Něco s mámou, nebo jiný problém?“

Vzal ho za ruku. Měl pocit, že se chvěje. V jeho očích viděl slzy.

„Měl jsem pocit, že si nejsme lhostejní, ale třeba jsem se mýlil. Vztahy mezi lidmi jsou složité. Řeknu ti upřímně, že tě mám rád. Nejen jako kamaráda, ale i víc a jinak. Neboj se, k ničemu tě nenutím.“

Vyzvedl jeho ruku k ústům a začal ji líbat. Nevytrhl se. Pomalu se blížil k jeho ramenům. Hoch vzlykl. Když mu chtěl rozepnout košili, zadržel jeho ruku, ale druhou ponechal v jeho. Pak si obě jejich dlaně zvedl k ústům. Teď to byl on, kdo líbal Iziho prsty.

„Už to nejde, nejde, promiň,“ potlačil další vzlyk a pláč, vstal a mířil ke dveřím.

Izák ho dohnal, vzal ho za ramena a otočil k sobě.

„Co se děje, brání ti něco, nebo někdo?“

„Nechtěj…, nemůžu, to nemůžu říct. Já už…, promiň.“ Hoch se vymanil z jeho rukou a rychle odešel. Spíš utekl.

Přece jsem mu nic neudělal, v tom bude něco jiného. U oběda neříkal nic, jenom byl zase smutný a moc nemluvil. Nechá ho chvíli, snad se časem ukáže, o co jde.

Všichni se ptali, jestli není Lojzík nemocný. Přestal k Izákovi chodit.

„Chodí pomáhat mámě.“ Co jiného se dalo říct.

Pak si na něj počkal blízko obchodu. Viděl vedoucího, jak stahuje dolů roletu. Ale z obchodu nevyšel ani Lojzík. Stál tam určitě přes půl hodiny, když uviděl chlapce, jak nadzvedl mříže a vyběhl ven.

„Počkej, Lojzo, čekám na tebe. Co se děje?“

Byl vyděšený, plný strachu. Zastavil se u tabule, kde se vylepovaly plakáty. V očích slzy. Pak si na tváře přitiskl dlaně.

„Nemůžu, hrozí mi, vyhodí mě, zavřou mě. Nech to být.“

„Kdo tě vyhodí? Z práce? Tak tohle není jen tak. Sedneme si tady pod kaštanem na lavičku. Nikdo tady blízko nechodí. Pěkně mi všechno pověz a neboj se.“

Sedli si, ale Lojza se moc k vyprávění neměl.

„Hrozí ti ten vedoucí?“

Přikývnutí.

„On tě nějak zneužívá?“

Jen povzdech.

„Když mi nic neřekneš, nedá se nic udělat. Ale tak to dál nepůjde. Všichni se ptají, co s tebou je.“

„Měl jsem fotografie. Našel je ve skříňce a řekl, že mě za to zavřou.“

„Jaké? Tvoje?“

„Ne, nahých kluků. Je za to vězení, nebo léčení. Pak mi řekl, že to neudá, když mu podržím, že si to taky vyzkouší. Podržela mu i holka přede mnou i jeden kluk. Má rád změnu. Já to takhle poprvé nechtěl, ale on nešel na oběd a v kanceláři si mě vzal na stole. Myslel jsem, že ho to omrzí a musím všechno nějak vydržet. Jak jsem začal chodit na obědy, tak chtěl po práci. Pořád hrozí, že mě udá, pokud neudělám všechno, co chce. Musím do sklepa, jsou tam rozložený krabice. Dal tam deku.“

„Neboj, nějak všechno vyřešíme. Pojď domů, promluvíme si o tom v klidu.“

„Ty, ty to neudáš?“

„Blázníš, to bych musel udat i sebe a takoví lidi se mi hnusí. Problém je, že homosexualita je trestná. I když to by upozornil i na sebe. A těžko by mu kdo věřil, žes ho znásilnil. Naopak zase kdyby ses ozval ty, věřili by spíš jemu. Je to složitý a hlavně nebezpečný. Máš foťák?“

„Nemám.“

„Já bych půjčil, ale jak…, máš klíče od dveří a té rolety?“

„Mám, chodí někdy později.“

„Dá se ve sklepě schovat?“

„Je tam všechno možný, snad jo. To bys tam byl až do pěti?“

„Jasně. Musíme z oběda rychle, než přijde. Vlezu tam a pak stačí jeden snímek. Vezmeš aparát a já si s ním poradím.“

Lojzovi se to moc nelíbilo, ale jinou možnost neviděli. Izák půjčil předválečný Kodak.

První den to nevyšlo. Musel na podnik. Pak jak měl zase Izák volno, pro něj přišla manželka. Konečně se všechno podařilo. Samozřejmě, jak viděl, co se děje, vzal rýžák, co tam byl na drhnutí podlahy. To neměl dělat, jen tím připomněl násadu od smetáku. V mžiku mu ji Izák přerazil o záda. Dal se do křiku, ale když si uvědomil, co by ho čekalo, takové snímky se dostat někomu do rukou, otočil. Nakonec řekl, že chce stejně na jinou prodejnu, má už zažádáno. Jak se všechno uskuteční, dostane film.

„Je to jedna k jedné. Musí mu být jasné, co by se stalo. Ale počítá i s tím, že bys ses do průseru dostal i ty.“

Během týdne se všechno vyřešilo. Nová vedoucí byla paní dva roky před důchodem. Vedoucí dostal film s tím, že si ho může vyvolat na památku. Zaškaredil se, zaklel, ale byl pokoj. I když Lojza se pořád nemohl zbavit strachu. Zase přišel s harmoničkou, ale jinak nic. Jen povzdech, sklopené oči a: „Tak zatím se měj, ahoj.“

Snad se z toho probere. Nemá cenu naléhat.

Pak dostala jeho maminka komplikovaný zánět pohrudnice, vodu na plicích a odvezli ji do nemocnice. Lojza přišel celý vyděšený. Večer poprosil, jestli může zůstat.

„Neboj se, zítra tam zajdeme, zeptáme se, jak jí je.“

Povečeřeli flíčky z jídelny a chleba se špekem a hořčicí. Na prašťák se sice vlezli, ale jinak nic. Ráno melta a chleba s marmeládou. Izák se zastavil po třetí domluvit se, ale paní vedoucí Lojzíka pustila s tím, že je to samozřejmé. Jen nahlédli, maminka spala. Za týden ji pustí domů, když všechno půjde, jak má. Doma se rozloučili a každý šel k sobě.

Izák našel v kredenci lahvinku s vinětou Ovocné rybízové. Kdysi v zimě si koupil pár lahví. Byly ve slevě snad za šest korun. Svařené, s kapkou rumu to šlo. Vyndal skořici, hřebíček. Zlepší si náladu. Ven znovu se mu nechtělo. Tak se spokojí s čůčem. Pěkně zavonělo koření. Nalil si naběračkou do hořčičáku. Ochutnal. Chce to kostku cukru. Jo, teď to má ten správný levný šmrnc. Jako kdysi na učňáku. Chodili za dílny, kde byly staré vagony. Kolem rostly jen kopřivy a nikoho nenapadlo tam zajít. To byl ráj. V obchodě se zeleninou a ovocem se koupilo pár lahví. Odvážnější přidali Alpu, bohatší rum, ještě cígo a byli z nich správní borci. A hned se mu připomněly i Vánoce. Ty bývaly docela bohaté. Šetřilo se na ně. Máma peníze schovávala. Otce by mohl chytit amok, a jak říkala, za chlast by vyměnil i vlastní mámu. Dělala se obrovská mísa salátu. Dva velcí kapři. Pět vánoček, pak kopec řízků a na Štěpána husa. Ta byla objednaná rok dopředu a pěkně vykrmená šlejškama a vařenou kukuřicí. Když se játra rozdělila mezi čtyři děti, byl to jen pamlsek. Zato sádla se vypeklo dost. Bylo žluťoučké a byl v něm kmín. Sourozenci ho moc nejedli, tak to si vždycky pochutnal. Velkou patku chleba a byly hody. Z husy rád doobíral kosti a vypečená kůže, ta byla jeho. Jenže dny nadbytku skončily a k večeři byl chleba s tím, co bylo, a když nebylo, tak jen s meltou nebo čajem. Na Tři krále se odstrojil stromek a rozdělila čokoláda. Do Velikonoc půst. Ne ovšem církevní, ale prostě nebylo co do huby. O Velikonocích s bráškou chodil na koledu. Přinesli moře vajec, pár oplatek, vážené bonbony, zvlášť fefrmincové, někdy zvířátka z želé, pendreky, kačení mýdlo a svatojánský chleba. S většími kluky už někde dostal i stopečku šnapsu. To byly světlé vzpomínky. Na ty denní špatné raději nemyslet.

Lojzíkovi se moc nedivil. Asi to nebylo nejlepší poznání své odlišnosti. Donutit někoho násilím, to si neuměl představit. Jenže tohle se děje. Počítá se s tím, že ti poškození by se sami dostali do průšvihu. Nalil si další sklenici. Myšlenky se toulaly bývalým životem. A ten další? Nebýt ostnatých drátů, určitě by se vypravil na jih. Kde nemrzne, kde je moře.

To znal jen z filmů a obrázků v časopisech. Kdysi četl Rodokapsy. Dobrá inspirace vydat se na cesty. Nejen do kaňonů, pastvin a pamp se žhnoucím sluncem, ale i na daleký sever. Ještě se mu vybavovaly názvy sešitů. Velrybář Pert, Země bílého nekonečna, Dobyvatelé severu nebo Nevadský vítěz, Ve stínu Sierra Blanky, Osudné rodeo. Na koni v životě neseděl, ale ve snech zdolával všechny překážky. Zrovna si představoval, jak sedlá polodivokého oře, když někdo zaklepal. Sundal nohy natažené na židli.

„Dál!“

„Můžu?“ Lojzík stál nerozhodně ve dveřích.

„Že se ptáš, já tě neposlal pryč.“

„Je mi smutno, jen, jen to radši zatím ne, prosím.“

„Dej si trochu svařáku. Už jsi něco jedl?“

Hoch přikývnul.

„Zítra mám prodlouženou šichtu. Půjdeš za mámou?“

Opět přikývnutí.

„Napadlo mě, můžeme u vás, než se vrátí, vymalovat. A dát nový lino.“

„To je moc peněz, malíři. Linoleum máme i v krámě, ale taky je drahé.“

„Trochu hlinky, barvy, půjčím válečky, to zvládnu. Jen sežeň štafle. Linoleum změř a prachy neřeš. A nějakej vikslajvant na stůl. Pozítří mám volno, přijdeš mě jen zkontrolovat a vybereš barvu.“

Všechno se zvládlo. V kuchyni světle oranžové byly červené a bílé růžičky a v pokoji jemná zeleň s pásy pomněnek. Linoleum v kuchyni imitovalo parkety a ubrus měl ornamenty z kytiček. Trochu i předělali nábytek. Po neděli se maminka vrátila a myslela si, že ani není doma. Moc klukům děkovala. Další den jim upekla velký brutvan koláčů s povidly. To už spal Lojza doma, takže zase nic. Chodil jen občas zahrát na pavlač.

Na nádraží, kde byly šatny a sprchy, byla v poschodí nocležna. Pár místností s postelemi pro strojvedoucí a vlakové čety. Zde přespával personál od nákladních i osobních vlaků, které tady končily a pokračovaly zpět ráno. Sprchy byly jen dole. Izák je plně využíval, doma by si musel ohřát vodu na vařiči a opláchnout se v plechové malé vaně, co byla v koutě u dveří, za závěsem. Většinou tady býval sám. Ostatní, místní, se jen opláchli a spěchali domů. Už minulý týden si všiml mladíka, co přišel shora, když se oblékal a chystal k odchodu. Měl jen trenky a sandály s osuškou přes rameno. Usmáli se na sebe a řekli si: „Ahoj.“ Hodně světlý brunet, měnící se ve vyšisovaného blondýna. Nebo naopak? Jemné rysy, sportovní postava. Podívat se přece může a žádné závazky zjevně nemá. Teď se zdržel v dílnách, kde se slavily dvoje narozeniny. Vysvlékl se, přehodil ručník a pustil si vodu. Když ji zavřel, slyšel téct sprchu ob jedno. Klučina z nocležny si právě mydlil koule. A to, co se mu bimbalo u nich, nebylo rozhodně k zahození. Bylo takové na půl.

Kluci se pozdravili. Izák po několika deckách vína, ale i rumu a slivovice ztrácel zábrany.

„Nechceš umýt záda?“ volal se smíchem na kluka vedle.

„Klidně a oplatím, Slávek,“ podával mokrou ruku.

„Izák, trochu jsme slavili.“

„Taky bych slavil, ale není co ani s kým.“

„To můžeme příště napravit.“

Bral si do rukou mýdlo a postavil se za Slávka. Docela široký ramena, hodnotil. Jeho ruce už kroužily v pěně na zádech svého protějšku. Štíhlejší boky a zadeček, sakra, ten by byl skvělý. Přejel po páteři až k půlkám a pěkně je prohnětl. Měl velkou chuť polaskat se se štěrbinkou, ale rozmyslel si to. Otočil ho k sobě. Jeho penis už dostával na síle. A vlastní se rovněž zvedal. Prostě to riskne. Přejel přes prsa k břichu. To už ho hoch držel v ramenou. Stejně tak sjel k pupíku a hned k jeho koulím. Trochu vzájemného promnutí je přesvědčilo, že jsou na tom stejně. Taky jejich penisy už plně ztopořené čekaly na honitbu.

„Ty vole, počkej, sem může někdo přijít, skočíme nahoru.“

Utřít se, kolem boků ručníky a Izák šaty a boty. Slávek vyběhl a ukazoval, že je volno. Hned druhé dveře za schody. Otočit klíčem a nechat všechno spadnout.

„Pěkně si zašermujeme s našimi ptáčky,“ ukazoval Slávek, uchopil svůj penis a zkřížil ho s druhým. Vzájemné tření a poklepávání je pořádně rozrajcovalo. Kouření i vystřídání obou rolí a nakonec smetánka.

Oba leželi jeden druhému v klíně a slíbávali poslední kapky.

„Jo, ty vole, to byla jízda,“ řekl Izák uznale.

„Budu tady za dva dny. Dáme repete?“

„Jistě,“ nejdřív chtěl říct, že můžou k němu, ale vynořil se mu Lojza. Kdo ví, tohle nebude určitě na furt. Ale byl by vůl nevyužít, co se nabízí. Jak všechno dopadne s harmoničkou, to neví nikdo. Tohle je jistota a klasická píchačka. Chvíli se prospali a dali dalšímu milování pořádný záhul. Domů už nešel a ráno byl v práci první. Jeho milenec jako průvodčí už vyrazil po čtvrté.

S Lojzou se potkal další den. Přišel s harmonikou a odpoledne hrál na pavlači.

„Stavoval jsem se včera, ale nebyls doma.“

„V dílnách kluci slavili, tak jsme to natáhli.“

No, nijak nelhal, říkal si v duchu na omluvu. A stejně, Lojza se jen rozloučil a šel domů. Pořád se nemohl srovnat s tím, že ho Izák viděl, jak ho obdělával jeho šéf. Pocit hanby byl strašně silný. Nemůže s ním být, i když by chtěl. Cítil se děsně špinavým. To žádná voda nesmyje. Jen čas?

A čas utíkal. Začaly prázdniny, ale jich se nijak nedotkly. Izák si na občasné milování se Slávkem zvykl, bylo krásné, ale dál je nic nespojovalo. Prostě šukačka jak má být. Zatím nic neřešili, ale po prázdninách bude konec. Zastupoval dovolené. A oba měli štěstí, že se potkali. To moc obvyklé nebylo. Mimo větší města hrála roli jen náhoda.

Lojzík se už nebál toho, co bylo, ale stud k Izákovi nepřestal. Chtěl všechno poznat znovu, beze strachu a bolesti. Teď v obchodě zájem poklesl. Všechno začne tak čtrnáct dnů před školním rokem. To už jim navezou ze skladů sešity, některé učebnice, pera, pastelky a další školní potřeby. Paní vedoucí si občas šla něco vyřídit nebo povyprávět s kamarádkou do galanterie. Lojza si sedl k výloze a hrával. Když někdo přišel, šel ho obsloužit. Nejvíc se kupovaly pohledy zdejších pamětihodností od návštěvníků města. To si taky myslel, když vstoupil kluk jeho věku. Černé vlasy rozčesané na pěšinku, usměvavá opálená tvář, károvaná košile a plátěné kalhoty. Na zádech baťoh. Byl mu už sympatický tím, že pozdravil „Krásné odpoledne“, místo „Čest práci“. Jak se dalo čekat od takového mladíka.

„Máte, prosím vás, výkresy? A čtyřky, tři sta kusů. A jinak jsem chvíli poslouchal, moc hezky hraješ, nevadí tykání, jsi asi mladší, ale zapít to čím není,“ krásně se usmál.

„Slyšel jsem dobře, tři stovky? Podívám se, teď je nikdo nekupuje. A jsem Lojza.“

„Honza,“ podal mu černovlásek ruku a pevně stiskl. „Jsem tady na pionýrském táboře. Malujeme s děckama všechno možný. Nečekalo se, že je to bude tak bavit. Tak mě vyhnali do města. Jsme tady hned v lese u rybníku.“

Lojza byl sehnutý u jednoho regálu.

„Máš štěstí, tři balíky tu jsou.“

Vyndal je na pult.

„Zaplatím hotově, jen mi dej paragon s razítkem. A mohl bych tě poprosit o písničku?“

„Nikdo tu není, tak snad, ale moc toho neumím. Jsem samouk a hraju jen u nás v domě na pavlači.“

Nějak se mu vybavil Izák, ale rozplynul se v Honzově úsměvu.

„Nechtěl bys nám na táboře zahrát? Znáš i trampský písničky?“

„Možná jo. Hrál jsem i častušky naší domovní důvěrnici. Stačí kus melodie zapískat nebo zazpívat a chytnu se. Něco znám od Settlerů, Ingriše, i když nevím, ten emigroval, jestli tam máte nějaké kované, i když si myslím, že nikdo ani neví, že Teskně hučí Niagara je od něj.“

„Já trochu hraju na kytaru, máme tam i banjo. Co třeba teď v sobotu odpoledne a v neděli? Mohl bys tam přespat.“

„Snad jo, domluvím se s mámou.“

Začal hrát Mottlovu písničku Líbám tě dnes naposledy.

Ani si nevšimli paní vedoucí, co se vrátila. Až zatleskala.

„To jsem netušila, jak dobře hraješ a že znáš takové písničky. Jezdívala jsem taky na vandr. Před válkou. To byla krásná doba. Baťův tábor. A hlavně jsme byli mladí.“

„Já jsem tady u rybníku taky na táboře, poprosil jsem Lojzu, jestli by si s náma nezahrál v sobotu po práci a v neděli.“

„To můžeš už v pátek večer, v sobotu skoro nikdo nechodí a já jsem domluvená s kamarádkou, tak sem stejně musím.“

Ani se s Izákem neviděl. V pátek půjde hned z práce. Není to ani půlhodinka cesty. Znal to tam. Tábor vznikl snad už za války. Loni ho celý předělali. Stany mají z prken podsady. Na kraji lesa je dřevěná kuchyně, sklad a sociální zařízení.

Vedoucí ho vyhnala už v poledne. Stavila se její známá, dali si všichni pravou kávu a Lojzík jim zahrál pár písniček. Těšil se na malé dobrodružství. Bude tam určitě legrace a zahraje si banjem a kytarou. Nijak mu nevadil kus příkré cesty, i když bylo horko. Pak už šel lesem. Blízko tábora slyšel dětský křik a smích. Zrovna se nachomýtl k vyhlašování výsledků v lukostřelbě. Děti mezi deseti a čtrnácti lety. Trenýrky, trička. Uviděl i Honzu. Byl příjemně překvapený.

„Oběd už jsme měli, bude asi jen něco po studenu.“

„Obědval jsem, spíš mám žízeň.“

„Máme tady točenou limonádu, takovou jedovatě zelenou. Nebo sirup s vodou ze studánky. Zajdeme do kuchyně.“ Postupně se seznámil s ostatními dospělými. Všichni byli studenti pedagogiky, jeden hoch z lékařské fakulty. Tři kuchařky z učiliště s mistrovou. Všemu velela vedoucí Anička. Nebo, jak ji říkali tady, Anuška. Hráč na banjo byl z třetího ročníku, trochu silnější, celý zakulacený i s úsměvem.

„Roby má vždycky dobrou náladu. Máme tam jednoho profesora, říkají mu kat. Taky snad nikdo u něj napoprvé neudělal zkoušku. Ale dává černé termíny. Stáli jsme tak v hloučku a doslova se klepali, jak dopadneme. Jen Robert nás uklidňoval a měl dobrou náladu. Vůbec jsme si nevšimli, že dveře jsou trochu pootevřené.

‚Nebuďte vyděšení, učili jsme se, známe to. A když mě vyhodí dveřmi, vlezu oknem. Zvládnu to příště.‘

Otevřely se dveře, vyšel obávaný examinátor.

‚Dejte mi index, pane budoucí kolego,‘ ukázal na Roberta. Ten mu ho podal.

‚Otočte se.‘

Pak mu na zádech napsal za jedna.

‚Máte skvělý přístup k životu. No další, prosím.‘

Všechny nás potrápil a vyhodil. Ale na podruhé jsme to dali.“

Kluci si sedli do jednoho stanu, trochu se dohodnou na hře.

„Musíme zařadit hned z kraje nějaké ruské a sovětské písně. To se bude fotit pro kroniku. Taky nevíme, jaký má který dítě rodiče. Ti větší si kolikrát z toho utahujou, mají svoje slova. Snažíme se je udržet na uzdě. Ale bez toho to nejde. Taky pokud nemáme akce venku v lese, tak jsme v modrým a děcka mají pionýrské šátky. V neděli odpoledne přijedou rodiče a hosté, tak ti půjčím svazáckou košili, abys nevyčníval. Probereme repertoár.“

Brzo došli k tomu, že většinu věcí znají všichni. Zkusí si později i nějaké blues. Byla večeře. Guláš si každý odnášel od velkého kotle v ešusu spolu s krajíci chleba. Taky si děti přidávaly.

„Chvíli to trvalo, ale dnes i ti rozmazlení jí všechno. A na svěžím čistém vzduchu jim chutná. Zase to vyběhají. Snažíme se jim opatřit i dost zeleniny. Ráno bude mít každý k houskám s máslem šest ředkviček. V poledne hlávkový salát, večer pak jahody. Zásobí nás místní komunál.“

„Tady máš ostrou papriku, guláš chce trochu větší grády,“ podával Honza malou skleničku s kořením.

Po večeři se u ohně hrálo a zpívalo. Do kruhu byly tři řady lavic z kmenů. Postupně pak odcházely nejprve mladší k umyvadlům a do stanů. V deset večerka. Pár nejstarších pak ještě uklízelo.

„Nezajdeme se projít, nebo chceš spát?“

„Pokud si ve tmě nezlomím nohu,“ smál se Lojza, „tak jo.“

„Neboj, mám malou baterku, jen kousek za vodou je lavička. A krásný výhled na oblohu.“

Šli k lesu a podél nad rybníkem k malému pahrbku. Vlevo se sotva znatelně čeřila hladina. Ještě zářily poslední uhlíky ohniště a matně byly patrné stany. Jinak louka ohraničená lesy.

„Chodí sem srnec se stádem srnek. Bývají vidět i lišky. Co je tábor, nikdo zde nestřílí. Párkrát jsem tu seděl a rozjímal o životě. Dnes nám hraní šlo. Jistě, na přehrávky by to nebylo, ale zábava skvělá. Doufám, že jsem ti nezničil nějaký lepší program. Chodíš s někým?“

Lojza se nejdřív lekl. Jistě myslí s holkou, uklidnil se.

„Ne. Mám to trochu složitější. Co jsem se vrátil z vojny, pomáhám mámě. Vracíme ještě něco tetě a snažíme se pomoct dědovi a babičce. Měli malou továrnu, jen asi dvacet lidí, ale víš, jak to chodilo. Navíc děda něco řekl na režim a nedostal z počátku ani lístky a důchod, jen babička. Tak se trochu vzpamatováváme. Nikam jsem nechodil mezi mladé a teď mě taneční zábavy nelákají. Ani neumím tančit, hospoda taky ne, tak si jen hraju. Jenže to mi v našem poschodí zakázali. Tak jsem chodil na půdu. Ve třetím jim to nevadí, naopak. Bydlíme ve starém pavlačáku.“

„Podívej,“ Honza se ztišil a vzal Lojzu za ruku. „Vidíš, už vychází na pastvu.“

Lojzu polilo horko. Honza ho jemně svíral a nepouštěl.

„Vychladni,“ řekl si v duchu. „Tenhle kluk má na škole nespočet spolužaček i spolužáků. Ani si neuvědomuje, že mě drží.“

„Je jich určitě deset. Některé národy mají harémy ještě dnes. A bylo to i naopak. A úplně naopak,“ zasmál se. „Moc jsem si zamiloval helénskou dobu. Tehdejší filozofové poznali vše. Nic nového už nikdo nevymyslel. Měli úžasnou demokracii a přesto otroky. Dnes jsme otroky všichni. Co bylo kdysi běžné, je dnes zapovězeno. Promiň, vadí ti moje ruka? Nějak jsem se zapomněl a příliš tě sevřel. Omlouvám se ti.“

„Nevadila, nevadí, je to příjemné.“

„Možná to jen říkáš, málo tě vidím. Tvář by tě prozradila.“

Nahnul se blíž, viděl, že hoch hlavu neodtahuje. Pomalu se blížil, až se dotkl rtů. Jen se trochu sevřely. Na malou chvilku. Pak povolily. Už nevnímal nic než Honzu.

„Můžu?“

„Promiň, neumím líbání, neumím nic.“

„Tak jsem se nemýlil, jsi taky na kluky?“

„Ano.“

Pak se hrozně vylekal. Co když to jenom hraje a pak to na něj někde řekne. Rozmýšlel se, jestli má říct, co se mu stalo. Jenže pak by asi k ničemu nedošlo. Chtěl, moc chtěl prožít lásku podle svých představ. Ne s násilím a bolestí. Tohle bude jen prázdninové milování. Nebude raději říkat nic.

Honza mu rozepnul košili. S líbáním pokračoval na prsou. Nic tak krásného nikdy nepoznal. Jakoby z dálky slyšel svého předchozího nechtěného milence. Vždyť to žádný milenec nebyl. Jeho hrubé: „Dělej, ty zmrde. Příště se připrav. Je ti to jasný?“ Pak cítil tupou bolest. Byl jenom věc. Hračka k ukojení. Jen čekat, kdy skončí. Někdy mu to nešlo. Sešvihal Lojzovi zadek příložníkem. „Vyrazím z tebe duši, zkurvená děvko. Urvu ti koule.“ Tak to bolelo. Prosil, ať ho pustí. Naštěstí se při tom vždycky udělal a převrátil na bok. Nikdy ho nepohladil, nepolíbil. Ne, ne, na tohle nesmí myslet.

Celým tělem vnímal Honzovy ruce. Jeho rty mu dávaly pocit vzrušení a štěstí.

„Jsi hebký jak hedvábí. To ostatní si necháme do stanu. Souhlas?“

Aby ne. Pomalu vyšli. U rybníka polibky.

„Pak už by nás viděli.“

Zahlédli u ohniště se žhavými oharky táborovou hlídku. Dva starší chlapci si tam opékali špekáčky. Pak obejdou celý tábor. Honza jim zamával. Opětovali s úsměvem. To už byli u stanu. Zapnuli vchod. Ještě smrkovou větvičku.

„To je pro ostatní nerušit. Neboj, nikdo sem nepřijde.“ Malá baterka chvíli osvětlila jejich nahá těla. Lojza si těch okamžiků užíval. Naposledy viděl nahé kluky na vojně ve sprchách, ale to se bál dívat, aby se nedej bože neprozradil. Teď mohl obdivovat Honzovy svaly. Napnuté pevné bicepsy a hlavně stehna ho úplně fascinovaly. Co dříve obdivoval na fotografiích, které ho pak prozradily, teď měl před sebou. Jeho partner si také užil obdivu. Prsty se nořily do vlasů a Lojzovo lísání ho nesmírně vzrušovalo. Jistě, měl v Praze na kolejích přítele, na prázdniny si dali volnost. Když tady byl loňský rok, sčuchnul se s jedním z vedoucích. Letos tady nebyl a tahle náhrada vypadá skvěle.

Pustil se do líbání ramen pod sebou a krku. Žádný cucfleky. To bylo jasný. V zimě je schová rolák. Vytáhl si chlapce k sobě a užili si vzájemného líbání. Klučina je učenlivý a vypadá i nadržený na další. Taky si ode všeho užili. Vzájemné kouření nebylo dlouhé. Lojzík nevydržel. Tušil, co přijde, a nějak si všechno naznačili. Bál se bolesti a pořád si musel říkat, že Honza bude určitě jiný. Všechno bylo jiné. Úplně ho milování pohltilo.

Vzbudila ho trubka budíčku. Honza už byl někde venku. Po snídani šli prcci k rybníku, starší si zahráli bojovou hru v lese. Zůstal v táboře s Anuškou a hrál kuchařkám. V poledne bramboračka s houbami, kolínka, dušené fazolky a párek. Salát se přesunul na neděli, když tady budou návštěvy, k bramborám a řízku. Večer si u ohně zase zahráli a noc byla ve znamení lásky. Lojzík ani nevnímal všechen mumraj příští den. Půjčili mu svazáckou košili. Přijel i okresní tajemník Strany a redaktor z Rudého práva. Bude na fotce, jak hraje Ot Volgy do Jeniseja. Za sobotu se naučil pár písniček ze zpěvníku, co měla Anuška. Vyplatilo se to. Tyhle písničky nikdo neznal. Daróga, Berjozy a při námořnické Tam za tumanámy, běreg naš radnoj soudruhy málem dohnal k slzám. Harmonička plakala, banjo nahradilo balalajku, někde kytara. Přesvědčili ho i na zpěv a někde se kluci přidali. Něco měly nacvičené děti. Obrovský úspěch. Když pak celá delegace odjela, dostal Lojza malého hobla. Trošku mu od trávy zezelenaly kalhoty.

„Jseš hvězda,“ smál se Robert. „Trochu to vypilovat a můžeme jezdit po zábavách.“

„Doufám, že s námi vydržíš do konce prázdnin,“ usmíval se Honza.

„Budu se snažit.“

Před večerem se vracel. Honza ho kus doprovodil lesem. Chvilku si vlezli do smrkové seče. Byli sice ošlehaní větvičkami, ale loučení je těžké. Tady ani nešlo na stojáka, jen v polokleku.

„Mám všude jehličí,“ smál se Lojza.

„I tam?“

„Asi všude.“

Doma se strachovala maminka, ale když pak viděla syna na fotce v novinách, hned ji všem ukazovala.

Hned při první příležitosti harmoničce na pavlači blahopřál Izák.

„Dokonce tam jsi k poznání. Fotka je veliká. Doufám, že se ti tam líbí.“

Lojzík přitakal, ale pak večer, když šel spát, měl pocit, jako by o něco přicházel. Skončí prázdniny, tábor i milování. Izák si určitě někoho našel. Bude zase sám.

Izák byl na tom stejně. Co naplat. Se Slávkem je to pohoda, ale taky jen na čas a konec. Tak ale žije většina teplých, a to jen těch, co mají štěstí. Lojza tam určitě někoho má. Jenom kvete. Ale tábor taky skončí. Kdo ví? Čas ubíhal oběma krásně, jen příliš neúprosně. Izák litoval ztráty promilovaných nocí, ale něco už zažil, tak to chodí. Lojza se s rozchodem těžce vyrovnával. Věděl od začátku, jak všechno skončí, ale netušil jak bolestný bude konec. Týden se neukázal. Pak se potkali k večeru ve městě.

„Snad nejsi marod? Nedáme dvojku?“

„Tak jo. V krámě je teď frmol. Bude podzim. Ten nemám rád. Pošmourno, déšť. Všechno končí a umírá.“

„Musíš to brát jinak. Naopak se všechno sklízí, je doba hojnosti, vinobraní, hony. Budou zajíci a bažanti. Ani jedno si neudělám, když nemám troubu.“

„No, to my máme, hned dvě. Jedna sedí před tebou.“ Trochu se usmál. „Jsem pořád pitomej. Nevím, co chtít a čekat od života.“

„Moc toho nemůžeme, to nezměníš. Musíš se naučit být v pohodě, protože když o něco jde, každej se na tebe vysere.“

„Já se k tobě taky zachoval jako hajzl. Ani jsem ti pořádně nepoděkoval, z čeho jsi mě dostal. Jenže pak, prostě jsem nemohl. Je to ve mně pořád.“

„Nepitvej se v tom, co bolí. A hlavně v tom, co bylo. Co v neděli? Půl hodiny vlakem a je les plnej borůvek. Moji sousedi mi poradili, sami už tam nemůžou. Vezmu kbelík a mám česací hřebeny od nich. Mohli byste si je zavařit. Já je dám starouškům a oni mi pak dají marmeládu. Seš pro, nebo něco máš?“

„Kbelík?“

„Jo mám dvanáctilitrovej a nahoru pak větší utěrku. Česáčky nejsou velký, ale půjde to rychle. Večer jsme doma. Jen si vezmi něco na sváču. Je tam i hospoda. Tak platí?“

„Ještě ti řeknu, ale spíš ano. Máma by asi byla ráda.“

Bude dobré s Izákem vyjet. Stresovat se doma nemá cenu. I když les mu zase připomene Honzu. Napsal mu, vzpomínal a přál všechno dobré. Skoro mu hrkly slzy do očí. V neděli brzy ráno se sešli dole. Maminka děkovala Izákovi, že Lojzu vytáhnul ven. A borůvky, to je nejzdravější ovoce. Kbelíky složili do jednoho. Oba měli tlumoky přes rameno.

Dýchavičná lokomotiva a tři vozy. Staré dřeváky. Bylo narváno. Lidi nadávali, proč nedali o vůz víc, pak na zpoždění a nakonec na všechno. Jenom politika byla tabu. Rozhodně tady budou nějací tajní nebo jen obyčejní práskači. Zůstali stát a vyslechli si kritiku na kbelík, i když až tolik nepřekážel. Ale na každé zastávce cestujících ubývalo a pak už i seděli. Vystupovali stanici před konečnou. Jako všude. Budka s lavičkou, kdyby pršelo. Nápis ani nešel přečíst. Prošli vesnicí, kde je akorát doprovázel štěkot psů. Jeden přítulný podvraťáček šel s nimi až k lesu. Dostal na rozloučenou pár koleček salámu. Když mu Lojza říkal, „zůstaň, dál nesmíš,“ začal poštěkovat, ale pak se rozběhl zpět k domovu.

Izák měl plánek.

„Odtud tam nikdo nechodí. V cestě je potok. Ale prý se dá po kamenech přejít.“

Všude už bylo borůvčí, ale jen tak na zobání. Došli k potoku, přeskákali po kamenech a byli v jiném světě. Borůvčí bylo jednou tak velké a modro. Vyzkoušeli si hřebeny. Pomalu, aby tam nebylo moc listí. A většinu jich hned vybrat. Po poledni měli kýble plné.

„Nasbírali bysme i čtyři. Jdeme do hospody a tady jsou pěkní kozáci. Houby vyrostly blízko potoka. Budou na polívku.“

V hospodě jen z konzerv. Guláš, lečo, sekaná svíčková. Opečený kabanos. Ten zvolili. Ještě přídavek a jedno pivo. Na zastávce chvíli čekali. Pohodlně dojeli domů. Většina ostatních pojede až pozdě večer. Maminka i sousedi měli radost. Za týden to ještě zopakují.

Sice měli zase kbelíky plné, ale trvalo to delší dobu. Hospodu už nestihli. Ale donesli i pár hříbků. Maminka jim k večeři udělala smaženici.

„Příští sobotu jedeme k babičce a dědovi. Nechtěl bys s náma?“

To bylo trochu dál. Když je v padesátém vystěhovali, museli do družstva. Děda v drůbežárně, babička v polní četě. Začátek byl hodně těžký. Před rokem jim přidělili napůl vyhořelou bývalou pazdernu. Střecha se vyspravila térákem a jinak to šlo. Malá stará kuchyně, pak ložnice, dvě postele, dvě skříně. Dvě bývalé místnosti na sušení a zpracování byly prázdné. Jen složené matrace, kde spával Lojza. Babička si tam sušila bylinky a kopřivy do krmení. Maminka na divanu v kuchyni. Kus od stavení tekl větší potok, co dřív napájel nádrže k máčení lnu. Vodu držely, měly malý přítok i odtok a děda v nich pěstoval ryby a kachny. Rybí byly oplocené. Přijeli v sobotu k večeru. Druhý den v pozdním odpoledni odjezd.

Večeři měl vždycky domluvenou Lojza. Knedlíky s mákem. Podle údobí. Kynuté, bramborové, tvarohové, s ovocem nebo povidly a marmeládou. Teď byly z tvarohového těsta s Aničkami. Podlouhlé švestky, co zrají už na sv. Annu.

Úžasně sladké a aromatické. Hodně máku a polité máslem. Izák se tam cítil hned dobře. Na nic se neptali. Prostě Lojzík přijel s kamarádem. A taky to tak bylo. Poseděli u kozičkového vína z květů černého bezu. Dopoledne se řezalo a štípalo dřevo. Na oběd kačena, knedlík, zelí. Pak ještě úklid. Chvíle u bábovky a kávy, co přivezli. Na cestu dostali dva kapříky.

„Máš nějakou dovolenou?“ ptal se Izák.

„Jo, celou.“

„Půl dne na dřevo je málo, to vidíš sám. Aspoň tři čtyři dny, co ty na to?“

„Ty bys obětoval půl dovolené na dřevo. Máme jen čtrnáct dnů.“

„A ty ne?“

„Já určitě, ale…“

„Buď ano, nebo ne. Vyber si.“

„Určitě máš nějaký plán.“

„Mám, pomoct, kde je to potřeba. Navíc mám plno náhradního volna. Když tak domluv, ať přivezou všechno objednané dříví.“

Zvolili začátek října. Na noc si rozložili matrace. Nebylo jich tolik.

„Nohy nám budou čouhat, ale dek je dost,“ dělal si legraci Izák.

Šlo se spát a jen: „Dobrou noc.“

Prostě to vypadá, že zůstanou kamarádi, přemýšlel pak doma Izák. Ale copak to je málo? Kolik lidí by s radostí přivítalo přítele. A než nějaký nevydařený vztah jen jako, tak radši jen růčo. Usínal s vidinou Slávka. Ach jo. I Lojza přemýšlel. Když byli u skládání jen do půl těla, jeho společník nijak nezaostával za postavou Honzy. Líbil se mu od počátku a nebýt toho ponižujícího focení… Měl by se s tím už nějak vypořádat.

Začátkem října vyjeli nařezat dřevo. Dokoupili matrace. Ve vlaku je dali jako spoluzavazadlo. Jen dorazili na pazdernu, začalo pršet. U domu byly složené dvě fůry dřeva, pod přístřeškem půjčená cirkulárka.

„Snad nebude chcát i další dny,“ díval se Izák s obavami.

V drobnějším dešti si vzali pláštěnky, košíky a vyrazili na houby. Vrátili se s bohatým úlovkem.

„To můžeme každý den, je to kousek a rostou. Začíná další vlna. Budou ocťáčci.“

Pomohli krájet na sušení a do omáčky. Pršet přestalo až k ránu. Ležení už měli kompletní, jen večer se ozývalo:

„Dobrou noc.“

„Tak dobrou.“ Zatím jen uvažovali o něčem bližším, jen nikdo neměl odvahu začít. Tehdejší událost ležela mezi nimi jako propast. Všechno bylo pořezáno, uklizeno. Sklenice s naloženými houbami zabalené v novinách, aby se cestou nerozbily. Ještě se rozloučit se staroušky. Cesta plná řepařských vozů, směřujících k nejbližšímu cukrovaru. Ty byly tehdy v každém větším městě. Stejně jako lihovary, pivovary, mlékárny a jatka. Posadili se do kupé, i když taky v dřeváku.

„Nevím, jak ti poděkovat. Nezlob se na mě,“ Lojza se otočil k Izákovi a políbil ho.

„Nikdy jsem se nezlobil. To bych tady nebyl, harmoničko.“

„U našich jsem neměl odvahu. Nemám ji pořád. Když se na sebe podívám tvýma očima, pořád se stydím.“

„Moje oči tě tak nevidí. Jsi pro ně stejnej jako dřív. A kdybych směl, měl bych tě rád.“

„Já na táboře byl s tím Honzou, to by ti nevadilo?“

„Já měl taky příležitostného milence, Slávka. Neměli jsme k sobě nějaké závazky a ani je nemáme.“

Teď se naklonil Izák k polibku. Ten byl už delší. A následoval další. Pak se rozesmál.

Lojza se nechápavě díval.

„U nás máme průvodčího, co se chlubil, že dva kluky, co se líbali, vyhodil na další zastávce z vlaku. Co by asi říkal na nás? Ale stejně si to raději necháme na doma.“

„A můžu večer k tobě?“

„Přijdeš zahrát?“

„To taky. Ale pak, nepošleš mě domů?“

„Až ráno, půjdu už o půl šesté.“

Oba se rozesmáli a ještě přišel jeden stvrzující polibek.