Romány

Korunku všemu ale nasadil až v průběhu jídla. Mnozí, včetně Damiana, si dali polévku, k níž byl přinesen i košík s pečivem. A jak si už Eda všiml, jeho společník byl král všech drobilů. Nu, možná ne úplně, ale nebyl v tomhle tak ultrapečlivý jako ve všem ostatním. Povedlo se mu dostat si nějaké kousky pečiva do klína. A Eda, jakožto člověk vždy ochotný podat pomocnou ruku, mu je dvěma rychlými pohlazeními z klína dostal. Pohlazeními. Ráznými dotyky přímo tam, kam by mu kamarád sahat rozhodně neměl. Asi bylo dobře, že si to neuvědomil.

Můj bože, kde ten kluk do této chvíle žil? Damian pootevřel ústa, což bylo snad jediné, co v ten moment dokázal. Chtěl mu udělat přednášku o způsobech sbližování mezi lidmi. Ale nemohl… Vůbec neměl ponětí, jak by ten kluk reagoval. Tohle bylo dost silné kafe, a Damian měl dojem, že na to nestačí. Pak si ale uvědomil jednu podstatnou věc. Potvrdil mu tímto, že je heterosexuál a že byl nejspíš přesvědčený, že i Damian je stejné sexuální orientace. A že tomu klukovi bolestivě chyběla emocionální láska a kontakt s blízkým člověkem. Jeho matka ho pravděpodobně nikdy nepomazlila jako malého, přátele, kteří by ho poplácali po zádech a objali ho, také neměl.

Damianovo podezření nabralo na intenzitě. Eduardovo chování bylo nezvyklé i na něj. Za ty týdny už znal všechny jeho tváře, ale tahle byla nová, děsivě zkroušená a provinilá. Otočil se na Helenu a poslal ji pryč. Když viděl, jak neochotně odchází, vyprovodil ji chladným pohledem. Nesnášel, když neměl ponětí, co se děje, a v tomto případě s ním manipulovala ona a s ní půlka firmy. Přesvědčil se, že dveře, které spojovaly její kancelář s Eduardovou, jsou pečlivě zavřené. „Tak spusťte, co se děje? A opovažte se mi lhát, přijdu na to a potom to bude mnohem horší. Co jste provedl?“

Zděšeně se zadíval na svého šéfa, který se usadil do křesla nedaleko něj, na kolenou smlouvy. A pak promluvil hlasem tak úzkostným a vážným, až to mohlo působit komicky, kdyby se netvářil, jako by na něj sahala smrt. „Pane Krausi, já nemůžu číst!“ Damian si zdravou rukou frustrovaně protřel tvář a podíval se na něj jako na malé dítě, které si vymyslelo nějakou hloupost. „Tohle nemyslíte vážně! Jedno odpoledne nemůžete bez knihy vydržet? Běžte spát, nebo vám mohu půjčit sluchátka a pustit nějakou audioknihu, mám jich docela dost…“

„Někdy mám vážně dojem, jako byste mnou manipuloval. Řeknete nějakou naprostou netaktnost, která mi zvedne tlak, a pak přede mě postavíte půlku mého oblíbeného pekařství, půl dne nato naprosto dorasujete mé psy, a abych vám za to neutrhl hlavu, raději skočíte do Dřišťálu,“ vyčítal mu, zatímco mu opatrně otíral krev z obličeje i krku. Moc to nepomohlo, ale stejně mu kapesník vtiskl do dlaně, ať si ho může přiložit na ranky.

Než se Damian stihl vzpamatovat, Eduard už pohotově otíral pár téměř neznatelných skvrn v jeho rozkroku. Pocítil tlak na své mužství a napjal se. Přichytil jeho ruku, silně ji stiskl a odtáhl od svého poklopce. „Co si to… pro Kristovy rány, běžte mi z očí, nebo vám ublížím!“ sykl výhrůžně, pustil jeho ruku a odstrčil jej od sebe, aby ho snad nenapadlo se k němu znovu přiblížit. Mladík ani nemukl, sebral košili a rychle za sebou zavřel dveře. Damian se úlevně sesunul na křeslo a vydechl. To nemohla být pravda! Tohle se prostě nedělo. Byl nejspíš v nějakém špatném snu, ze kterého se nemohl probudit. Byl konsternovaný a zděšeně si uvědomil, že zběsilá touha jeho asistenta jej očistit měla následky. Pár tahů po lehké látce společenských kalhot dolehlo až k jeho penisu a probudily ho. 

Eda si spěšně prohlédl muže, snad stejně vysokého, jako byl on sám. A nutno podotknout, Eda byl prcek. Muž jej pozoroval asi stejně nechápavě jako Eda jeho. Co tu dělal? No, alespoň nepřišel pozdě jediný. Díky bohu. To by bylo trapné. „Ahoj! Fuj, můžu si sednout?“ zeptal se spěšně, to už si ale sedal do křesílka v rohu místnosti a zcela ignoroval velikou židli naproti masivnímu stolu. Plátěná taška s bouchnutím dopadla vedle jeho nohou. Knihu už v tu dobu držel v ruce. Ještě než si začal číst, vzhlédl k mladíkovi. „Netušíš, kde je… asi táta? Mám tu s ním mít pohovor. Na místo jeho asistenta. Pan… Kraus? Jméno teď nevím, třeba zjistím z nějaké vizitky. Venku nebyly lavičky. Nebudu rušit, dělej si, co potřebuješ,“ řekl, oči zabodávaje do řádků před sebou. S knihou v klíně a s vědomím, že proti němu nesedí matka, jako by byl jiný člověk. Bylo zvláštní, o kolik klidnější byl s někým zcela cizím.