Gay povídky

Ráno, asi tak kolem sedmé už mě budil. Nechápal jsem to, jelikož byl víkend, takže jsme do školy nemuseli. „Vstávej!“ zařval a já vyskočil z postele, jako by padla bomba. „Co se kurva děje?!“ zeptal jsem se vyplašeně a hledal jsem svoje spodky. „Jedou moji rodiče, musíš padat!“ vysvětlil mi hystericky a já se rychle začal oblékat. Netrvalo dlouho a stál jsem před jeho domem. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Dal jsem se tedy do kroku a unavený jsem vyrazil domů.

„Měl bys jít spát!“ vyloudil ze sebe po trapném tichu, což mě celkem naštvalo. Vstal jsem a stál jsem mu tváří v tvář v obrovské blízkosti. „Už nikdy mi neříkej, co mám dělat, rozumíš?“ vyhrkl jsem ze sebe a zahleděl se mu na rty. Mám to udělat nebo ne? zeptal jsem se sám sebe. Isaac stál a neopovážil se nic říct ani udělat. Mírně jsem nadzvedl svou ruku a vyjížděl jsem s ní nahoru po jeho bundě.

Čapl mě za mou koženou bundu a nadzvedl mě ze židle. Praštil se mnou o zeď. „Tohle odvoláš!“ zařval na mě. Matt se okamžitě rozeběhl a odtrhával Isaaca ode mě. „Hold za pravdu se každý zlobí!“ řekl jsem a jeho to ještě víc naštvalo. Napřáhl pěst a chtěl mi vrazit. Šlápl jsem mu na nohu, což mi umožnilo ho ode mě odstrčit. Jeho pěst se stáhla, až když slyšel Allison, jak na něj křičí, aby přestal.

Na stolku ležela kniha. Vztáhl po ní ruku. Kámen a bolest. Bolest. Jo, to on zná. Kniha sama o sobě byla trochu nudná, ale miloval její sloh, krasomluvu a zvláštně utvářené věty. … a řvou, řvou lvové Medicejští … Těžká kniha mu vyklouzla z ruky a žuchla na zem. Chvíli seděl vzpřímeně, ale potom tělo ochablo a pomalu se sesunulo na podlahu…

„Víš co? Nech to plavat, jako bych se na nic nezeptal!“ řekl jsem, obešel ho a otevřel jsem mu dveře. On pochopil, že jsem se nechtěl hádat a odešel. Práskl jsem s dveřma a snažil jsem se před sebou dělat, jakože mi to je jedno, ale opak byl pravdou. Docela mě to mrzelo, chtěl jsem si s ním promluvit. No tak, chlape, copak jsi změkl? říkal jsem si, ale můj vnitřní hlas neodpověděl.

Nechápu, jak někdo může být nešťastný. Vždyť svět toho přeci hodně dává, hlavně lidem z lepší společnosti. Jmenuji se Jackson, je mi devatenáct a jsem studentem blackhillské střední školy. Pocházím z velice významné rodiny, která je důležitá pro město Black Hill. Tím chci říct, že můj život je jedna úžasná párty, která se snad nikdy nezastaví. Nebo snad ano?

„Je tady podmínka. Nikdy neřeknete, kdo vám masku vyrobil a hlavně adresu výrobce.“ „Souhlasím. Umím dodržet tajemství.“ „Dobrá. Je to Česká republika.“ Sinjin vyvalí oči. „Tak daleko?“ „Říkal jsem, že to nebude levné, ale on je nejlepší. Je prostě jedinečný, že miláčku?“ „To ano. Možná se tam uvidíme, pokud dostaneme pozvánku.“ „Já to risknu,“ pronese. „Líbíte se mi. Hnát se za chimérami není zdravé, ale někdy je to nutné. Zůstat a jen snít, tím nic nezískáte. Zde je adresa. Nechcete zůstat na večeři?“

Položil kamarádovi ruku na rameno a v náhlém popudu tiše řekl: - Pojď. - Vašek jen zavrtěl hlavou. Nač si cokoliv předstírat. - No tak, pojď… - A Vašek se nechal vzít za ruku a odvést do své vlastní ložnice.

Když já ale nevim, jak se to dělá. Neboj, brácho, to půjde samo. Šup do postele, pomalý svlíkání, líbání, laskání, a pak jí ho tam šoupneš a už to jede… Se ti řekne, šoupnu. Ale co když mi to nebude to… Stát? Co by ti nestál, vole? Se bojim, že se mi nepostaví. Co by se ti nepostavil? Hele, stojí ti teď? (zahanbeně) No totiž… Jako stojí, no… Tak co řešíš? Tohle je něco jinýho. Když o tom mluvim nebo když na to myslim, tak to mám furt. Tvrdý. Jako teď. Ale když mám rande, tak na to sice myslim, ale nic.

„… abychom nezapomněli: překvapení dnešního závodu právě přichází! Skupina naší proaktivní mládeže našich vesnic, která si říká…, která si říká složitým názvem…, která si… duko – merát ne ve – ta det…“ „Ne! To nad tím!“ „To nahoře, vole!“ „To česky! Ty strejci!“ (znělo od známých kluků z publika) „… která si říká Spojená aliance vesnic, připravila speciální cenu výherci! A překvapení přináší všem dobře známý Václav Mokřina – tak ať nezakopneš. A potlesk!“ Venca napochodoval na provizorní pódium, držel tác s dortem (opravdu hezkým – musel ho někdo vybírat s láskou!) a pádil nervózním krokem ke stupínku. A smál se od ucha k uchu. „… ještě ho ukaž publiku… dort, Václave, dort…“

Ale vracím se do právě probíhající pauzy telefonickýho hovoru s ní, ve který setrvává právě díky svý inteligenci a schopnosti empatie, kterou získala při mnoha jednáních se zaměstnancema. A to přesně jsem teď já – zaměstnanec, tak mi dává čas a prostor, abych vstřebal a dobře pochopil informace, který mi chce šeptat do ovárku. Takže můj ovárek je připravenej přijímat informace, ale mozek nějak stávkuje a úroveň toho, jak jsem byl rozhozenej a nesvůj před tímhle hovorem se ztrojnásobila a já zase zírám, ve snaze uklidnit se, do zrcadla před sebou, zasazenýho do bílý stěny. Mám totiž rád věci jednoduchý a křišťálově čistý, a proto na něj koukám v marný naději, že tenhle pocit najdu v jeho křišťálovym povrchu. Ale i přes ten naleštěnej pohled začínám mít pocity jako Alenka za ním, v říši kde je všechno možný a z jejího předchozího tónu tušim, že to, co se dozvim, nebude ani jednoduchý ani křišťálově čistý.

S mnou dokola opakovanym děkováním se necháváme doprovodit naším bankéřem až k recepčnímu pultíku v přízemí, u kterýho se tam on s náma srdečně loučí. S poděkováním nám otevírá dveře ven na chodník, v tom se k rozloučení přidává i slečna stojící v recepci a těžký dřevěný vstupní dveře se za náma pozvolna zavíraj. My se tak, oslněný naplno zářícím polednim sluncem, ocitáme zase na chodníku u obtloustlýho květníku plnýho zlatejch květů, u kterýho náš pohádkovej vejlet do hlubin curyšskýho podzemí začal. A já teď z něho mám pocit, že jsem opravdu našel hrnec plnej zlata na konci duhy.

Pravou ruku měl mimo hru, vztáhl tedy levou a položil ji na prodavačův loket. Jemně ho sevřel. Jasné, nezaměnitelné gesto. Cítil, jak se mu po celém těle rozběhli mravenci. Takže buďto bude vyslyšen, nebo dostane přes úsměv…